Celibát
O ALBU
Na štvrtom albume "Katarzia" artikuluje súčasné témy a ako spieva v
otváracej skladbe, nehanbí sa byť silná ani slabá. Zdôveruje sa, pochybuje,
hľadá cestu k vnútornému pokoju a zdravým medziľudským vzťahom. Prvýkrát
spieva aj po česky a anglicky. Album Katarzia nahrávala primárne v
spolupráci s producentom Jonatanom Pastirčákom (Pjoni/Isama Zing), ale ide
o kolektívne dielo. Ruku k nemu pridali napríklad Aid Kid, Ela Tolstova,
český herec Cyril Dobrý, Katarziina kapela Albert Romanutti (klavír,
synths), Vladko Mikláš (gitara), Oliver Lipenský (bicie), Lukáš Mutňanský
(basgitara) a ďalší.
Z téhle desky se hodně budou citovat slova „nehanbím sa byť silná, nehanbím
sa byť slabá, taká som“. Celibát, čtvrté album slovenské autorské zpěvačky
Katarzie, vyrůstá z osobní zkušenosti, aby komentovalo i leccos
společenského. Katarína Kubošiová, žijící od roku 2015 v Praze, poprvé
zpívá i česky.
Po předloňské, ostře společenské kolekci písní Antigona natočila Katarzia
novou desku Celibát jako zřetelně osobnější výpověď. I tak ji ovšem lze
číst jako postoj: Katarzii lze poslouchat jako "statement", i když líčí,
jak ji ošetřují na poliklinice.
Zdá se, že právě minulé album se sloganem "nebudu se bát" a odhodláním
Antigony - ženy, která už dál nemůže mlčet a nejednat - pomohlo výrazu
Kataríny Kubošiové zpevnit a dospět. Od hledající "young adult" míří v
písních víc k ochranitelce. Možná nemá tu ambici, ale na české i slovenské
scéně se stává autoritou. Naštěstí přitom odpovědnost témat odlehčuje
klidným popem věrohodně dnešního soundu.
Probudit se a jet na pohotovost
"Samota mi nevadí, ani celibát. O lásku neprosím, nie som osamelá." Slova z
prvního singlu nejsou u Katarzie lákavé blýskání tématem sexuální
abstinence. Jednak o něco později na albu zpívá "na to, aby som ťa
milovala, nemusím ťa vídať ani vlastniť", jako by sama sebe tlačila až k
zenovému paradoxu nebo nikterak mainstreamové metafyzice.
Ale je to možná jednodušší: Co se sebou a jak ve vztazích odejít z
provizorií, ptá se Katarzia přinejmenším od předminulé desky, kterou
zakončila výraznými, vlastně vyčerpanými slovy: "Keby si vediel, ako
strašne sa mi už hľadať nechce…"
Jako by mluvila k sobě samotné, ale nakonec to působí silně jako pobídnutí
posluchačů: stojí za to překonat mlčení a promluvit o všem, co je třeba
probrat. I o osobních věcech. Nestydět se shrnout kontakt s kýmsi novým do
bilančního úšklebku "celkovo som trafila zas úplně vedľa".
S chutí lze opakovaně poslouchat song Tristan a Izolda, vlastně deníkový
záznam o tom, jak ve čtyři ráno vypravěčka cítí panickou ataku, a tak se
sama veze autem Prahou na pohotovost, trochu se bojí, stihne si pustit
amerického rapera Kendricka Lamara, "sestra spí, doktor spí", je to
sebestředné i sebeironické, "kartičku pojištěnce, prosím".
Píseň nemá pointu, nese se na atmosféře, dobrých formulacích: snad i
komentuje různý stupeň narcismu popových osobností, které se chtějí zabývat
samy sebou. Ale nejsou snad úzkost a nejistota něčím, co dnes spojuje
generaci mladých dospělých - i s odkazem na tvrdý společenský systém jako
zdroj sociálních, environmentálních a dalších labilit?
Za premiérku volím drag queen
Se songem Drag Queen se album překlápí do vnějšího světa, k poloze
oslovující a posilující. "Dve dievčatá majú spolu dieťa. Tebe sa páči
chlapec, ktorý je gay." Možná je to doslovné, ale Katarzia se potřebuje
spojovat i se Slovenskem a růstem xenofobie i politického populismu, o něco
vyhrocenějšího než v Česku.
"Kým sa všeci krutí modlia, ja budem voliť za premiérku drag queen," zpívá
Katarzia do hypnoticky monotónního raveového beatu. V jiném songu (Hoří i
voda), napsaném a odzpívaném s hercem Cyrilem Dobrým (seriálové publikum ho
zná z hlavní role letošních Zrádců), se Katarzia letmo přihlásí k
enviromentálnímu žalu. Ve slovech jako "hoře" chřestí zvučné ř: na tomhle
albu poprvé zpívá i česky. Hned dvakrát: před koncem deska zklidní
zhudebněnou poezií Václava Hraběte Blues o dešti.
Když už máme pocit, že řeč nové desky známe, za polovinou přijde hlubší a
jemně formulovaná V noci. Portrét noční chvíle, kdy vypravěčce vedle
spícího partnera dojde něco podstatného o jejich vztahu, je opakem
výslovných proklamací, jakkoli je to okamžik změny, podivného prozření v
momentě, kdy se navenek nic neděje. Katarzia s muzikanty tu hladce
akceleruje od písničky při kytaře k elektronickému soundu: jako by šum v
pozadí ilustroval slova o dvojici propojené "nejpevnějším magnetem".
Výběr producentů, kteří Katarziino autorství pomohli dotáhnout do finálního
tvaru, se čte jako seznam důležitých person nezávislého soundu teď a tady.
Znovu je tu slovenský Pjoni (vedle volné tvorby i soundtrack V síti), český
Aid Kid, pražský rezident z Británie Oliver Torr i slovenský LVCIFER, u
kláves sedí Albert Romanutti neboli popový absurdista vedoucí skupinu Bert
& Friends. Vokály přispívá Ela Tolstová ze slovenských Tolstoys, album
mixoval Tomáš Havlen z kapely Post-hudba.
Jistěže taková volba funguje i jako spojení, propojení s různými
komunitami. Pro Katarzii, která se žánrově dotýká písně, postklubových
beatů a vypravěčským duchem i hip hopu (jakkoli dnes nemluví, jen zpívá),
je podstatné vyslat skrze spřátelené vazby signál, ke komu chce mluvit.
A zároveň zvuk alba skutečně funguje. Je dobré, že Katarzia a její
producenti si dopřávají volnost: jdou až na hranu lehkého experimentování,
což je dnes častější na mezinárodní scéně než u nás. Zpěvačka, která se na
zvukové produkci také podílela, se v části písničky nerozpakuje vynechat
rytmickou stopu nebo zazpívat pár řádek bez doprovodu. Možná je to stejně
dobře demonstrované sebevědomí jako v textových sloganech.
Album Celibát začíná výtečnou trojicí písní a do dvou třetin má super spád.
Ke konci už se naléhavost rozplyne, skladba v angličtině je náhle něčím
jiným, lyrická báseň tu být mohla a nemusela, finální píseň opakuje motiv
osobních trablů a končí fade-outem, pocit roztříštěného konce dovrší
bonusový remix. A přesto větší část nahrávky máme chuť poslouchat jako
sekvenci a stvrdit tak, že smrt albového formátu se odkládá.
Katarzia natočila desku, jejímž jádrem i posedlostí je vyprávění: málokdy
popustí uzdu hudbě, aby se rozletěla - a přitom tu má tolik dobrých
muzikantů. Celibát by nejspíš nebyl méně "o ní", kdyby zvuku mimo slova
uvolnil trochu víc prostoru.
V podstatné spirále
Celibát by byla důležitá deska, i kdyby příliv hudebních událostí tak
neprofiltroval koronavirus. Jako do dvojité spirály do sebe vmotává osobní
a politické. Frázování a hlas snímaný zblízka mají pořád uvěřitelnost, i
když z Katarzie vyrostla profesionálka a evidentně věci pozorně konstruuje.
Asi by se o ni mohla zajímat i literární, dramatická a filmová scéna,
Katarzia formuluje líp než některé autorky, které se rozhodly živit
literaturou. Ale není možné redukovat ji na autorku dobrých textů: všechno
je u ní spojené s osobní prezentací a performancí. Už abychom si Celibát
užili live.
Pavel Klusák
16. 4. 2020 12:31
https://magazin.aktualne.cz/kultura/hudba/katarzia-celibat-recenze/r~de6295467fcc11eab408ac1f6b220ee8/
CZK
EUR
USD
