Amadjar

Zatímco předchozí dvě desky točili tuarežští bluesrockeři převážně v americkém exilu kvůli převratem vynucenému útěku z Mali, tentokrát rozložili aparaturu nedaleko hranic domovského regionu. Nahrávka Amadjar vznikala doslova on the road. Cesta začala na Taragalte Festival Of Nomadic Cultures 2018 v Maroku a pokračovala Západní Saharou a Mauretánií. Po několik nocí turné kempovala muzikantská karavana v poušti a usazena kolem ohně připravovala repertoár. Ten pak Tinariwen zachytili za pomoci týmu svého dlouholetého francouzského producenta Patricka Votana „ve velkém stanu nedaleko mauretánského Naukšottu, za asistence škorpionů, naživo a bez sluchátek, což je vážně lepší než nějaké nahrávací studio“. Pár studiových stop však ještě přibylo v Alžírsku a v Paříži, kde proběhl i finální mix. „Americká“ alba zněla sugestivně nahněvaně a teskně, nahrávka znovu saharská nese odlišnou, ale stejně intenzivní přesvědčivost. Tinariwen se vracejí typickými mustry zvolání a odpovědí i důrazem na akustické nástroje k tradičnější a také decentnější podobě pouštního blues, byť samozřejmě stále s kosmopolitním kytarovým nápřahem. Ústup od „bigbítu“ ovšem neznamená změknutí politických a sociálních textů v jazyce tamašek, jak nám, kteří nerozumíme, potvrzuje web kapely. I když frontman Ibrahim Ag Alhabib často ve verších „přepíná“ k obecným poetickým podobenstvím: „Ztrácím se ve své osamělosti, žízním a prahnu po vodě“ ( Ténéré Maloulat).

Stejně jako na předchozích albech, také na Amadjar nechybí řada hostů – sympatizantů. Nejnápadnější je vklad houslí Warrena Ellise, souputníka Nicka Cavea. Nepřeslechneme ale ani Micaha Nelsona (syna velikána Willieho, kytaristy Promise Of The Real a Neila Younga) či Casse McCombse. Ačkoliv k albu Amadjar muzikanti předeslali, že „nejlepší deska Tinariwen ještě nebyla nahrána a asi ani nevznikne, protože kapela nejlépe hraje mimo mikrofony, v noci kolem ohňů ve vlastní zemi“, opět udělali vše proto, aby se přiblížili ideálnímu rozpoložení. Zvou k táborovému ohni pod saharskými hvězdami.

1 Tenere Maloulat / Tinariwen feat. Warren Ellis & Tinariwen & Warren Ellis
2 Zawal / Tinariwen feat. Warren Ellis & Noura Mint Seymali & Jeiche Ould Chighaly & Tinariwen & Warren Ellis & Noura Mint Seymali & Jeiche Ould Chighaly
3 Amalouna / Tinariwen feat. Noura Mint Seymali & Stephen O’Malley & Tinariwen & Noura Mint Seym & Stephen O’Malley
4 Taqkal Tarha / Tinariwen feat. Micah Nelson & Tinariwen & Micah Nelson
5 Anina / Tinariwen
6 Madjam Mahilkamen / Tinariwen
7 Takount / Tinariwen feat. Noura Mint Seymali & Tinariwen & Noura Mint Seymali
8 Iklam Dglour / Tinariwen feat. Warren Ellis & Rodolphe Burger & Tinariwen & Warren Ellis & Rodolphe Burger
9 Kel Tinawen / Tinariwen feat. Cass McCombs & Tinariwen & Cass McCombs
10 Itous Ohar / Tinariwen
11 Mhadjar Yassouf Idjan / Tinariwen feat. Warren Ellis & Tinariwen & Warren Ellis
12 Wartilla / Tinariwen feat. Warren Ellis & Stephen O’Malley & Tinariwen & Warren Ellis & Stephen O’Malley
13 Lalla / Tinariwen

Rok vydání: 2019

Žánr: Blues, Folk, World, & Country

Styl: Electric Blues, African

Mixed By – Joshua V. Smith

Mixed By [Assistant] – David Cukier

Recorded By – Thomas Bunio

Předchozí dvě alba natočila Tinariwen, nejznámější tuarežská skupina, v kalifornské poušti Joshua Tree. Přestože účast amerických rockerů přidala skupině na věhlasu, hudebníci se necítili v exilu ve své kůži. Vrátili se domů a na albu Amadjar se znovu stali pány svého uhrančivého pouštního zvuku. I když…

Od alba Tassili, za něž v produkci Iana Brennana skupina získala roku 2012 Grammy především díky účasti slavných rockerů, mediální zájem o Tinariwen stoupl. Začali se o ně zajímat i posluchači mimo scénu world music, takže s exkluzivními hosty skupina nešetřila ani na následujících dvou deskách. Udržet se v centru hudebního dění totiž pro Tinariwen znamená – vedle potřebných financí – možnost podsunout světu svou naléhavou zprávu, už dávno neurčenou pouze Tuaregům, onomu pouštnímu národu stále víc upadajícímu do izolace, pro něhož se hudba stává tím možná vůbec nejdůležitějším komunikačním kanálem.

Bez pochybností, že by si Tinariwen nechali takzvaně ukrást show, hostují na novince Amadjar kupříkladu Warren Ellis (proslulý hudebník od Nicka Cavea), Stephen O’Malley (Sunn O))), Micah Nelson (Neil Young), kytarista Rodolphe Burger nebo písničkář Cass McCombs. Ti všichni tinariwenské rockové blues pouze kolorují, bez „egoušké“ potřeby namířit na sebe reflektory. Řekněme, že zmiňovaní muzikanti poselství Tinariwen s úctou slouží, zatímco autorský vklad dalších hostů – mauretánské zpěvačky a hráčky na harfu ardîn Noury Mint Seymali s manželem, kytaristou Jeiche Ould Chighalym – už ani náhodou nepřeslechneme. Právě za nimi, významnými grioty rovněž spojenými se silným morálním apelem, se skupina z Maroka (přes poušť Západní Sahary) do Mauritánie vydala. Během dvanáctidenní cesty s dodávkou vybavenou mobilním studiem Tinariwen průběžně tábořili a u večerních ohňů při popíjení čaje jako kdysi jamovali. A byli to především leadeři skupiny Ibrahim AgAlhabib a Abdallah AgAlhousseyni, kdo nahazoval nové skladby. Dokončili je pak za přispění sboristek nedaleko mauretánské metropole Nuakšott. Na dotáčky se západními hosty posléze v Paříži dohlédl producent Patrick Votan.

Otázku, do jaké míry se nynější album liší od předchozích a v čem je možná překonává, není snadné zodpovědět, přesto se o to pokusme. Saharská poušť zásadně rytmicky zklidnila tinariwenský assouf, jak svou hudbu Tuaregové nazývají, zatímco my ji označujeme jako pouštní blues. Za assouf si představme nejen kytary, bubny, hlasy a tleskání, ale hlavně poezii a prý vzpomínky na vše, co Tuaregové ztratili; jakýsi „nedefinovatelný svazek nostalgie, touhy, smutku a spirituálního duchovna, vyjadřujícího dění ve tmě, kam už nedosáhne zář táborového ohně“.

Když odhlédneme od evidentní radosti, s níž Tinariwen návrat do pouště prožívali, dostáváme se ke zmíněnému poselství. V tom okamžiku zjistíme, kolik mocně odbojné síly jim přirozené saharské prostředí znovu dodalo, a není proto od věci přemýšlet o jednom z nejpolitičtějších alb Tinariwen. Pro skupinu příznačná verbální střídmost v textech je zde dovedena k maximální zhutnělosti: do jediné věty dokáže vložit takovou nálož frustrací, melancholie a ponětí o lidské důstojnosti, až z toho mrazí.