Žiju i nežiju

Skladby:

1. Je horký léto 4:37
2. Je sladké dívat se 5:46
3. Zatímco u telky si sníš 4:13
4. Možná je to sen 3:35
5. Jsem zase malý 6:22
6. Člověk je velmi zvláštním tvorem 5:12
7. U stromů se stává 3:24
8. Ženský říděj auta 5:51
9. Po cestě šli tři 4:35
10. Žiju i nežiju 3:03
11. Napíšu tvý jméno na zeď 3:18

Rok vydání: 2018

a pohádka na konec

Byl pes a ten seděl celé dny na rohu bulváru a nezúčastněně pozoroval cvrkot kolem. A že to nějakej cvrkot byl! Jednomu by z toho šla hlava kolem, ale psovi? Tomu ne. Přitom ten pes potřeboval, aby mu z toho šla hlava kolem, on ji potkal a šli by pak společně konečně domů a spat. Pes byl totiž tím věčným sezením na rohu už unavený. Ale jak udělat, aby mu z toho šla hlava kolem, to pes nevěděl. Den ode dne bylo nevědění dotěrnější a dotěrnější, až si začal pes přát vědění. A jak vědět se dá? Nu tak, že se začnete dívat vědoucíma očima. To pak nejsou oči, co jenom vidí, co je kolem, ale to, co kolem vidí, chtějí i pochopit. Pes se tedy zahleděl tímto novým pohledem na bulvár a pomalu a pak rychleji a rychleji ho začalo dění na bulváru vtahovat a pohlcovat. A už to nebylo dění, ale byl to lomoz, hluk, frmol, úprk, shon a do toho se vmísily, neodbytně, jednotlivě a všechny najednou, příběhy bulváru. Míhaly se jeden přes druhý a každý za sebou táhl pach svého osudu a auru svého bytí, prodchnuté pocity, touhami a sny, jaké může mít jen člověk. Tohle všechno společně s posledními paprsky zapadajícího slunce způsobilo, že mu z toho začala jít hlava kolem. Zrovna, když si clonil oči před červenou září skomírajícího slunce, ji uviděl. A to bylo shledání, to bylo radosti, slz, smíchu a zase slz a vzpomínání na staré dobré časy a jak dětským mýdlem vonívaly vlasy a na louky z těch let a vůbec…ale když chtěl jít pes dom, jak přesvědčivě říkal, konečně spat, tu najednou si hlava postaví hlavu, a to zase pr! Takhle tedy ne! A hned milému psu povídá, proč mu vlastně jde kolem právě teď a že to není samo sebou a už vůbec ne náhoda, že jde kolem, a jak teď vidí a slyší zřejmě na poslední chvíli, a jak se říká za pět minut dvanáct a to je jisté, jako je jisté, že pes musí a hlava v tu chvíli významně pozvedla obočí, musí na rohu zůstat, neboť, a hlava pozvedla obočí ještě výše (v tom byla hlava opravdu dobrá), čím by roh bez psa byl?! A naopak! Ostatně, říkala hlava, na rohu bulváru byl pes vždycky. Malej, velkej, černej, bílej, modrej, zelenej, ale byl. Proč ne teď ty. Políbila zaraženého psa na čumák a zmizela ve večerním davu. Byl pes smutný? Nebyl. Ne, že by nebyl zaražený, to byl, ale to by byl každý, kdo by se v jednu chvíli dověděl o sobě právě to, co už roky tuší, ale nemá sílu přiznat si to nahlas. A pes také věděl, že hlava ví své. A on své hlavě věří. Tak dál byl pes na svém rohu. Ovšem teď, když věděl, že je to jeho úděl, vážil si rohu o to víc. A lidé, co procházeli kolem? Ať už si ho všimli nebo ne, cítili, že jejich bulvár je něčím výjimečný a možná proto, když jednoho dne byl pes pryč,jako už moc stařičký odešel umřít někam do ústraní, ve smrti jsou psi totiž velice samotářští, našel se nějaký dobrodinec, který na roh bulváru připevnil cedulku na níž stálo velikými písmeny ZDE BYL PES. Ale, protože čas je neúprosný a ne ke všem stejně, slůvko ZDE vybledlo dříve a tak tam dodnes stojí BYL PES…pes