Wátina

recenzi napsal Jiří Moravčík:

Středoamerický stát Belize, sousedící na západě z Mexikem a Guatemalou patří co do rozlohy a počtu obyvatel k trpaslíkům. Za to v kultuře k ostře sledovaným gigantům. V rukávu totiž skrývá ojedinělý trumf:  promísenou společnost Mayů, Afričanů, Španělů, Indiánů, Evropanů a černých Karibů, tedy Garifůnů.

Představte si, že se plavíte po Karibiku, vaše loď ztroskotá a vy z posledních sil doplavete k blízkému ostrovu. Místní na vás sice koukají jako na zjevení, nikdo vás ale nevyhání a ženským se líbíte. Za desítky let pak po ostrově poletují děti ze smíšených manželství. S barvou kůže někde uprostřed; spíš s tou vaší. A nové etnikum je na světě. Zjednodušeně řečeno. U černých Jorubů z Nigérie to ovšem tak idylicky  v 17. století neprobíhalo, protože jejich loď nebyla výletní, nýbrž otrokářská a to že doplavali na ostrov Sv.Vincent v Malých Antilách pro ně znamenalo především vysvobození, jinak by skončili někde na jihoamerických plantážích. I když na druhou stranu, tušit kdo je na Sv. Vincentu čeká, asi by předčasně nejásali. Původní obyvatele Aravaky, totiž postupně snědli bojovní Karibové z okolních ostrovů, proslulí tvrdým postojem vůči všem nájezdníkům a ti teď postávali na pobřeží s pohledy nijak zvlášť přátelskými. Černí lidé jim ale kupodivu moc nevadili nebo z nich měli respekt, to už je dnes jedno. Sundali z ohňů kotle vařící vody a ukázali jim cestu do hornaté části ostrova. Během sta let se pak Karibové s Afričany v poklidné symbióze promísily a vznikl zcela nový národ s vlastní kulturou a jazykem – černí Karibové, Garifuňané. Zanechali lidožroutství, živili se zemědělstvím a rybolovem a bez problémů mezi sebe přijali francouzské osadníky. Přestali pít rum, osvojili si víno a pomáhali jim nekompromisně odrážet anglické dobyvatele. V roce 1795 ovšem na celé čáře prohráli.   Angličané se s nimi moc nemazlili: přes čtyři tisíce obyvatel Sv.Vincenta za tvrdých podmínek, kdy třetina po cestě zemřela, převezli na honduraský ostrov Roatan. Odtud se během 19. století Garifuňané vydali na honduraskou pevninu, do Nikaraguy a Guatemaly; nejvíc jich v současnosti žije v Belize, středu bývalé mayské říše. Dohromady se pak počet Garifuňanů, na jejichž komunity narazíte také v New Yorku nebo Los Angeles, dnes odhaduje na necelých dvě stě padesát tisíc. S tím, že jich rok od roku neúprosně ubývá. A s nimi nenávratně mizí rovněž unikátní jazyk a garifunská kultura, nenarušené ani přestupem od původního indiánsko-afrického náboženství ke katolíkům. Stále hlasitěji znějící umíráček pomáhá ztišit OSN: v roce 2001 prohlásilo garifunskou kulturu a jazyk za „mistrovské a nedotknutelné lidské dědictví“. Hudbu si vzal na starost Andy Palacio, nejpopulárnější a nejrespektovanější muzikant v Belize.

Dnes sedmačtyřicetiletý zpěvák už několik let na všech stupních usilovně pracuje na zviditelnění a zachování garifunské tradiční hudby, čehož si jsou vědomi organizátoři WOMEXU, kteří mu letos společně s přítelem, bělošským producentem Ivanem Duranem (oba rodiče pocházejí z Katalánska) jednohlasně přiřkli prestižní, každoročně těm nejvyjíměčnějším hudebním počinům udělovanou cenu. „WOMEX Awards slouží jako příklad nezměrného úsilí ve world music a kdo víc by si ji letos měl zasloužit než Andy s Ivanem. V kultuře svého národa zanechali nesmazatelnou stopu“, prohlásil při udílení ředitel Gerald Seligman.

Bez ohledu na to, že garifůnská hudba zahrnuje početnou řadu rytmů a karnevalových tanců, od 70. let se největší pozornost  soustřeďuje na dva styly: punta a paranda. Zatímco tradiční punta se přidáním elektrických kytar a kláves přeměnil na moderní punta-rock, absorbující i jamajské reggae, u starobylé, výhradně akustické parandy jako by se zastavil čas.  „Představte si africké rytmy, kubánský son, americké blues a západoafrické kytaristy dohromady“, píše se v encyklopedii World Music.

Andy Palacio společně s kytaristou Pen Cayetanem, jeho kapelou Turtle Shell Band nebo už nežijícím bubeníkem Isabelem Floresem vymysleli, definovali a proslavili punta-rock; zbylá část garifunské hudební tradice spěla k zapomenutí nebo se podobně jako paranda zaoblila do nostalgického vzpomínání.

Od roku 1995, kdy producent Ivan Duran založil Stonetree Records se ale Andy Palacia postupně vrací ke svým kořenům. Jak v roli hudebníka, tak ve funkci státního úředníka a mezinárodního ambasadora. Cosi naznačil na předchozích albech Keimoun a Til Da Mawnin, ovšem až příliš nadále spjatých s Kubou a Latinou.

Wánita už zaznamenává čistou esenci Garifunství: nazpívané v původním jazyce a dolující z historie zapomenuté obřadní léčivé tance, a cappella zpívané motlitby, milostné a pracovní písně a nahrané ve spolupráci s multigenerační all-stars partou garifunských hudebníků a z Belize, Guatemaly a Hondurasu na čele s veteránským zpěvákem Paulem Naborem, prý Compay Segundem z Belize, zpívající tu vlastní, šedesát let starou píseň In Times To Come o tragické smrti přítelova syna.

„Texty v tanečním punta-rocku zněly příkazově: pořádně sebou zatřes a nemysli na zítřek. Staré garifunské písně přitom připomínají fotografie: zachycují zlomky času něčího života a tím jsme se řídili“, vysvětluje Andy Palacio obsahovou stránku tuctu skladeb. Představují vlastně unikátní dokumenty a vyprávění skutečných historických událostí. Z celého tuctu pouze jedna nezná autora, zbylé všechny už ano. Palacio a jiní se přitom nechali inspirovat takřka vším, co hudba Garifúnů v minulosti vstřebala, bez křečovité hry na autentičnost. Nepřeslechnutelně africky jedinečné bubnování a expresivní ženské sbory doplňují  charakteristické garifunské perkuse z želvých krunýřů, saxofon si klidně zajazzuje v karibském rytmu nebo se rozhoupe do reggae, vibrující značnou částí Wátina. Co vás však nenechá v klidu je neskutečně slastná, podivnou bluesovou příchutí poznamenaná hra kytaristů – akustických i elektrických.  S nimi album stojí a padá, pochopitelně vedle emocionálních hlasů zpěváků, kdy jen těžko zapomenete na chorálovým gospelem znějící chvalozpěv Baba, jakoby vystřižěný z kteréhokoliv alba Salifa Keity. Ačkoliv ho složil mladý písničkář Adrian Martinez obahuje mnoho skrytých významů vztahujících se k minulosti: Baba může znamenat otce, Boha nebo by to mohl být kdokoliv z vašich zemřelých předků, protože ti zaujímají v garifunské kultuře významnou roli.

Jako perlička vám může přijít, že o zremixování tří skladeb tohoto skvělého alba požádal Andy palacia sám DJ Fatboy Slim.

Jiří Moravčík

http://www.world-music.cz/content.php?akce=view_review&idrev=634

1. Wátina (I Called Out)
2. Weyu Lárigi Weyu (Day by Day)
3. Miami
4. Baba (Father)
5. Lidan Aban (Together)
6. Gaganbadibá (Take Advice)
7. Beiba (Go Away)
8. Sin Precio (Worthless)
9. Yagane (My Canoe)
10. Águyuha Nidúheñu (My People Have Moved On)
11. Ayó Da (Goodbye My Dear)
12. Ámuñegü (In Times to Come)