Zum Passer

Album, který podle Adama Vopičky zní jako z léčebny.

Kapela The Prostitutes vydala 1. prosince 2015 nahrávku, která vznikla na jaře 2014. V porovnání s předchozími počiny se jedná nepochybně o nejsyrovější a nejméně učesanou desku, původně experiment, který se ale skupina nakonec rozhodla vydat jako regulérní album. Citelně se do něj promítá atmosféra, za které nahrávky vznikaly, a genius loci tajemné krušnohorské restaurace U pašeráka, která se na týden přeměnila v improvizované studio.

Vyjeli jsme s The Prostitutes natočit EP a vrátili se s deseti skladbama.  

Hodně se pilo a točilo se nejvíc po půlnoci. Destroyer vzpomínal na životopis Boba Dylana a na natáčení Blonde on Blonde, který prý probíhalo nahodile v jakoukoliv denní či noční hodinu, podle nálady Dylana. To byla výhoda i našeho setupu all-pluged-in – téměř nic se nemuselo nastavovat. Všechno zůstalo připravené od prvního dne do posledního a tak se jen zaznamenávalo. Song za songem, zvuk za zvukem.

Tahle session, která měla bejt spíš experiment a možná dokonce i jen příprava, se ukázala jako způsob práce, kterej nám všem zjevně dost vyhovoval a dlouho jsme necejtili takovej kapelovej spirit, jako když to bylo celý na nás, bez producenta, bez ambice a bez tlaku.

Tracklist:

1. Nobody                                          03:44

2. Dream                                             04:05

3. Meet You in the Morning       02:57    

4. I Feel the Same Way Too        03:19

5. Chairman                                       03:39    

6. Tagliatelle                                      02:35    

7. Rumble                                          01:56    

8. Holocaust                                      02:16

9. Odyssey                                         04:04

10. Freedom Road                          03:43    

11. Rain                                               02:11

12. Simple Song                               03:19    

13. Stranger than Fiction              09:41

14. Swan Call                                     02:45

Produced by The Prostitutes.

Recorded, edited, post-produced and mixed by Martin Přikryl at Radiotron and Dry Village Studio,

except drums on Odyssey engineered by Derek Saxenmayer at Faust Records studio.

On location sound supervision by Aleš Albrecht. Mastered by Dan Václavek – studio Portáš.

Album artwork by Lukáš Franz with the help of Radek Pokorný. Packaging supervision by Jan Činčera, Studio Činčera.

„Zachycená atmosféra“. „Spontaneita, s jakou ze sebe The Prostitutes na nové desce vysypali všechny své hudební inspirace a s jakou je poskládali do vlastního rukopisu, je odzbrojující“. Headliner 4,5/5

„I když jde v některých ohledech o docela surový záznam, The Prostitutes ještě na žádné ze svých nahrávek nezněli tak autenticky a přesvědčivě." MF DNES 90%

„Je to záhada, ale co by jinou desku položilo na lopatky, tady pracuje jako součást oné nesnadno dešifrovatelné atmosféry pro ni.“ KULT.MIX 80%

„Invence se utrhla ze řetězu a výsledné rozpětí sahá od zšeřelých zákoutí elektronické melancholie až k sošným hitovkám pro všechny, kteří vědí, že řízných kytarovek není nikdy dost.“ FULLMOON 80%

K jednotlivým skladbám (slovy Martina Destroyera):

Nobody vznikla jako první jam session po příjezdu a i včetně textu byla hotová ještě ted den.

Skladbě Dream dal základ garageband projekt od Adriana, do kterého jsme postupně dotáčeli a Adam vytvořil druhou část svým nápadem na basovou linku. Od Pašeráka se s tím pak nehlo, až předposlední den míchání dotočil Tuzex kytary v závěru.

Freedom Road jsme točili kolem čtvrté ráno stejný den, kdy jsme natočili Simple Song. Vrátili jsme se po půlnoci od výčepu a chtěli jsme si zahrát country. Na čtvrtý take se to povedlo. Jmenovalo se to Freedom Road, ale když to Adrian přišel přezpívat, měl jsem dojem, že to nemaká a tak Adrian nazpíval verzi Devil In The Hurricane. Ta nám všem fungovala dokud jsem nezapnul těsně před koncem mixu tu skrytou původní stopu – a od té chvíle už to byla zase Freedom Road.

I Feel The Same Way Too je písnička od Adriana pro Adama.

Chairman obsahuje hlas robota, který čte Adrianovu esemesku zaslanou v pátek před finálním mixem.

Tagliatelle je hádka. A název odkazuje na scénu z první noci na Suché, když se Adam dožadoval pasty a já mu nabídnul Tagliatelle.

Meet You In The Morning je přesně to, co pro mě navždycky zůstane ve vzpomínkách z natáčení u Pašeráka – delirium a nářez.

Holocaust je nápad, co vznikl během mixu. Bavili jsme se o tom, jak ten svět, co jsme vždycky popisovali ve skladbách jako těžký místo k životu, předběhnul sám sebe a samovznítil se.

Odyssey je jedna ze dvou skladeb nahraných mimo Pašeráka, tahle konkrétně u mě v Radiotronu a u Fausta v Dejvicích.

Rain je site specific poetry – tak bych to asi vysvětlil. A ten krb je autentickej.

Rumble je do dvojice s Meet You In The Morning – tady jde o skutečně hluboký stav podvědomí. Text je zřejmě zpráva mimozemských nepřátelských civilizací. Hudba jsou jen bicí a cigar box.

Simple Song je hostovačka Ondřeje Rudolfa, jednoho z majitelů Pašeráka, bratrance mé ženy. Nejlepší duet sezóny. Minimálně.

Stranger Than Fiction – šel kolem David Bowie, když byl v Jáchymově v lázních. Tak jsme ho poprosili, jestli by taky něco nedal a on něco dal. Nejdřív do nosu a pak na mikrofon.

Swan Call – skladba Stevieho LFO, kterou Adam nazpíval na rozloučenou s použitím textu z jedný cizí hitovky.