Domrtě!

Snažit se pár řádky přidat energii této kapele a její nahrávce, je jako přilévat kávovou lžičkou vodu do rybníka. Ani to nepoznáte, protože rozdíl bude vždy obrovský. Docuku má od svého vzniku v roce 2002 energie na rozdávání a po poslechu jednoho z loňských koncertů musím říct, že s ní umí stále lépe a lépe zacházet. Jejich "folklorbeat", který si neklade ani geografické hranice (od Moravy přes Polsko až po Balkán) roztančil valašskomeziříčský M-klub do poslední židle. Vášnivě naléhavý zpěv Jiřího Buksy nachází zcela přirozeně protiváhu v nenuceném odvaznictví Lucie Redlové, atmosféru dráždí a rozvibrovávají housle Lukáše Španihela, stejně jako jeho průběžné humorné poznámky. To vše podloženo solidní a přitom zdravě nabitou rytmikou Karla Mikuše a kontrabasisty Martina Kuchaře, "vyfutrovanou" do posledního místečka plnokrevným akordeonem Romana Vavříka. Po poslechu nové nahrávky Docuku, která vznikala v brněnském studiu Indies za dohledu zvukového mistra Bronislava Šmída, krom toho výborného muzikanta a vlídného člověka, ozvalo se ve mě spontánně to, co zůstalo z koncertu. Stejná energie a radost. Povedlo se! Ukázalo se, že jádro poselství této kapely je především v muzice a ne v okolních efektech. Po prvním slibném CD Meziřečí (2004), po prvních úspěších na festivalu Colours of Ostrava a na dalších v tuzemsku i v zahraničí, také toto druhé CD je jasným signálem: Jsme tady s novou porcí muzikantské radosti! Pojďme se jí bez dalších zbytečných řečí nechat unášet.
-Jiří Plocek-