will be available in english soon... Czech translation follows
Jejich příběh je cukr a jed, horký pití s vůní lotosu
"To je nějakej folk," byla první informace, kterou jsem dostal k letošnímu debutu skupiny Noi u brněnských Indies. Nelhala, ale... Jak novinka Noi zní, jak působí? Má přesvědčivost a zadumanou atmosféru balad ranného Oldřicha Janoty, působivostí nemá daleko k legendárním Ježkovým Č.p.8. Maličko mu sice chybí hloubka prvního jmenovaného a ovšem i expresivita Čísla popisného osm. Ale přiznávám rovnou a připouštím - není ode mne fér srovnávat hned tento kvintet s tím nejlepším ve svých žánrech u nás. Byť kdysi. Úsporným, či spíše tichým aranžmá písniček lze máloco vytknout. Každý tón má své místo, flétny či foukací harmoniky Pavla Križovenského si rozumí s violoncellem. Souzní i doplňují se, jsou logickými souputníky všudypřítomné kytary Petra Čepka. Autora či spoluautora hudby všech písní, aranžéra a hudebního režiséra. Místy flétna i vládne, a je to příjemný uzurpátor. Úvodní Vlajka tak má především díky flétně a cellu keltský nádech. "Stokrát ho stáhli, po stoprvní vytahujou/ A cesta od země k nebi je nekonečnou dálkou/ Tvý tělo do kříže rozpažený/ Tvý tělo za vlasy přitažený..." - má to být o Ježíšovi, ne? Pěkně, citlivě popsaný Příběh, bez vnucování se a oltářů, a přesto s obětí. Obětováním se. Ta písnička nemá nikoho přesvědčit, je spíš konstatováním a posmutnělou zábavou. Můj ty smutku. Podobné téma, jen z jiného úhlu pohledu, má i vzdoruplná písnička o vlastní cestě V zahradách. Jejím plus je i příjemný hlas hostující Ilony Komárkové. "Jsou dny, kdy duše člověka/ Na znamení z nebe nečeká/ A potají se do zahrad vkrádá/ V edenských zahradách/ S fíky, melouny a jablky/ Přebírá, vybírá, co by ráda... Ach jak to v zahradách voní/ Bohužel zrovna ne pro ni." Smutek? A co takhle i kapka ironie? Ale může ona - nebo spíš schíza - za úvod písničky Měsíc? "Na nebi svítí shnilá tvář/ A sochám svatozáře reznou/ Kam oči dát, když zrak je lhář/ A mysl zřejmě běsi vezmou?... Voda zas obrací se v krev..." Hosty vůbec vybírali Noi s citem. Vibrafon Petra Chlouby z Jablkoně do písničky Za mýho tátu zapadá tak, že si ho člověk skoro neuvědomí. A Střepy by byly míň bez houslí Kláry Valentové, bývalé spoluhráčky Katky Šarközi. Ten text je trochu bolestínský, ale spíš o naději. "Lovit z louží střepy vzpomínek a snů, z nich pak složit obraz hezčích dnů" - neděláme to dnes a denně? Furt? Nelze ale Petrovi Wagnerovi věřit vše, občas by mu mohl jeden naletět. V případě písničky Je ráno ho nejprve usvědčila hudba. Po smutku a klidu v úvodu přichází až hravé rytmy, a slova "Snad postál jsem příliš blízkou u plamene/ Je ráno, je ráno a mé tělo je unavené." To už je spíš rozkošnické protahování, spokojenost, vydechnutí. Ale i příjemná únava je únava. "Jenom mi připomeň - kde jsme to přestali," oslovuje zpěvák dívku, i když ví... Vždyť si ta slova napsal sám. Stejně jako všechny ostatní texty na albu - vyjma Rorate coeli desuper, dílka Ivana Magora Jirouse. Ani to ovšem neční, byla to dobrá volba. Andělského šustotu per, a vánku jejich, nikdy není dost. Vážně, a vážně. "Náš příběh je cukr a jed... A horký pití s vůní lotosu" musím ještě zmínit slova z písničky Cukr a jed. To aby bylo jasné, odkud jsem si půjčil titulek recenze. "A cesta od země k nebi je nekonečnou dálkou/ A cesta od země k nebi je nekonečnou dálkou/ A cesta od země k nebi je nekonečnou dálkou," cituji ještě Petra Wagnera z úvodní písničky. Proč? Protože se tato deska dost povedla. Protože právě ona, věřím, zkrátí tu nekonečnou dálku, která často dělí skupinu od posluchačů. Proto. Poznámka: Digipack s bookletem z fotografií Tomáše Berana je logickou součástí CD, sluší mu. Balení cédéček ale často bývá silnou stránkou alb od Indies.
Jan Bořek Šikula
05.09.2005, http://www.freemusic.cz/clanky/4101.html
USD
CZK
EUR