Objevil je, založil a do světa uvedl východoněmecký producent Henry Ernst z labelu Asphalt Tango. Ideálně si to načasoval: Evropa řičela v roce 1995 blahem nad Kusturicovým filmem Underground a poptávka po balkánských dechovkách stoupala. O rok později přijel Ernst do čtyř set hlavé vesničky Zece Prajini (Deset polí) ležící kousek od hranic s Moldávií, kterou byste ale na mapách nenašli a přestože tudy vede železnice, vlak tu nestaví a tak nezbývalo než skákat za jízdy. Tam i nazpět. Ernstovi řekli, že v ní snad každý chlap hraje na nějaký dechový nástroj. Nejednalo se přitom – podobně jako u neméně slavné rumunské skupiny Taraf de Haidouks – o cikánské lautari, tedy rodové profesionální hudebníky, nýbrž o zemědělce a nezaměstnané dělníky, víceméně na mizině, hrající na svatbách, křtinách a pohřbech. Ernstova nabídka založit kapelu co by zněla jako ta z Undergroundu, jim přišla docela vhod a co je důležité, z fleku mu dokázali, že s tím nemají sebemenší problém.
Zahrát byli a jsou Fanfare schopní snad úplně všechno: místní rumunskou a cikánskou hudbu, bulharské a turecké tance, klezmer, Bollywood nebo Vivaldiho. „Kradli jsme, kde se dalo po celém Balkáně a bavilo nás předělávat rádiové hity, třeba Born To Wild nebo skladbu z filmu James Bond," vysvětlují členové skupiny a na otázku, proč znějí tak mocně a řízně odpovídají: „To bude asi tím, že kolem nás vždycky žili Maďaři a ti mají přece rádi ostrá, kořeněná jídla."
V závratném tempu – údajně nejrychlejším na světě – hrající dechovka dnes představuje naprostý světový unikát. Fanfare Ciocarlia získali mnoho významných cen (BBC Awards For World Music 2006), natočili úspěšná alba a do roztrhání těla koncertují po celé planetě. Často hostují také v České republice. Německý režisér Ralf Marscalleck o dechovce z blátěné vesnice natočil v roce 2002 vynikající a cenami ověnčený dokumentární film Iag Bari - Brass on Fire.
Pro nekorektního humoristu Borata upravili dávný rockový hit Born To Wild a naopak jejich skladby si do parády vzali Basement Jaxx.
CZK
EUR
USD
