Dub Colossus

Magie afrického lidového zpěvu, dub, blues, útržky západní muziky 60. let, halucinogenní atmosféra - to vše se spojuje v unikátním projektu Dub Colossus, který inicioval Nick Page, spoluzakladatel známé kapely Transglobal Underground. 

Dub, a to v přímo v kolosální podobě, uprostřed Etiopie, kolébce lidstva a země rastafariánům zaslíbené. Jak příznačné. V tamním městě Aksúmu je údajně také uložena a v chrámu Svaté Marie Sionské přísně střežena židovská Archa úmluvy s kamennými tabulkami, na něž Bůh napsal deset přikázání. Podle pověsti, ji do Etiopie dovezl první etiopský císař Menelik I., syn izraelského krále Šalamouna a tajemné královny ze Sáby, vládnoucí daleko před Kristem na území dnešního Jemenu a Etiopie. S Archou úmluvy se do země dostal také hudební symbol Etiopie: begena, harfa krále Davida, svěřená mu samotným Bohem.

Na rozdíl od Billy Laswella, labelu Buda Musique, holandské skupiny The Ex nebo filmaře Jima Jarmusche se programátor a kytarista Nick Page (Count Dubulah), bývalý člen Transglobal Underground a dnes dua Temple of Sounds nevydal do duchovní země rastafariánů zkoumat pouze hudební dědictví zlatých 60. let, nýbrž na něj navazující žhavou současnost mládí, napasovanou později ve studiu Real World Records na moderní jamajský dub.

Etiopie koloniálním obdobím nikdy neprošla a její starobylá hudební tradice - polyrytmy z regionu Tigray, minstrelské pouliční písně Azmari, etiopská dvojsmyslná poezie Semenna-werq, a capella polyfonní zpěv národa Maale nebo náboženská hudba begena -   proto do 30. let minulého století prakticky nedoznala výrazných evropských vlivů. S nástupem císaře Haile Selassieho do země dorazily dechové orchestry, měnící se brzy v prestižní záležitosti jakékoliv státní organizace. Repertoárová všehochuť začínající u operet a končící soulem se v 60. letech pod vlivem amerického jazzu, rock´n´rollu, nigerijského afrobeatu a rhytm´n´blues proměnila v sofistikovaný etiojazz, v oněch časech v Africe málem bezkonkurenční a studia Addis Abeby ve swingující  Mekku muzikantů. Dokonce se říká, že kdyby císaře v roce 1974 nesvrhla komunistická lůza vedená Mengistu Miriamem, okamžitě tvrdě potírající západní hudební výstřelky, Etiopie by ve světovém měřítku získala možná statut hudební velmoci jakou představují například Mali se Senegalem.

Etiopská hudební scéna se od 90. let postupně vzpamatovává a Dubulahovo album představuje významnou část jedné velké  mozaiky vzrůstajícího světového zájmu o ní.

Etiopie představuje pro jamajské rastafariány duchovní území ( posledního císaře Haile Selassieho nazývali Králem všech černých lidí) a Pageův dub se tak vrací vlastně jakoby domů.

Prolíná se tu s etiojazzem, funky, tradicí a především s úžasnými hlasy zpěváků, novodobými azmaris, ze všech nejvíc se v současnosti podílející na obrodě nočního klubového života v Addis Abeba. Pro představu: věky věku se po zemi toulající bardi doprovázející se na lyru kraar, jednostrunné housle messengo nebo flétnu washnit. Tito komentátoři života, improvizátoři, sžíraví satirici a humoristé mají blízko k západoafrickým griotům. Komunisté tradici azmari prakticky vyhladili, když ale museli z Etiopie odtáhnout, znovu se vrátila na výsluní.

převzato od: Jiří Moravčík - http://www.world-music.cz/recenze/detail/id/145