Benjamin Clementine

Grammy a obrovský úspěch debutového alba At Least for Now, přivádějící v roce 2015 k úžasu většinu recenzentů. Pro buskera, svého času dokonce bezdomovce, a klavíristu samouka, tvrdícího, že zpívá jen, co upřímně cítí, velké zadostiučinění. Pro nás důkaz, že zázraky existují. Tisíckrát můžete číst zasvěcené přirovnání k Nině Simone, Antony and the Johnsons, Edith Piaf, Leonardu Cohenovi a jiným srdcerváčům, z nichž na nás jdou mrákoty, nakonec nám z toho vždycky vyjde ojedinělý, neméně uvěřitelný Benjamin Clementine, londýnský soulman s mocným, teatrálně procítěným, za každou cenu přesvědčivým hlasem nezapomenutelného kalibru. 

Na poezii klavíristy hlásícího se k minimalistovi Eriku Satiemu a romantickým klasikům nepasuje podfukářství, nesdírá z nás kůži falešnými emocemi a i kdybychom neznali jeho životní příběh, stejně bychom cítili, že s námi hraje férovou hru. Když si vypomáhá citacemi od Abrahama Lincolna, Jimiho Hendrixe, Winstona Churchila, Williama Blakeho nebo pařížských šansoniérů, nedává na odiv literární sečtělost, myšlenky velikánů mu pomáhají spustit vichřici vlastních autobiografických úvah, “nestydatě osobních interpretací” prožitého - natvrdo na ulici nebo ve snech, při letu s anděly. “Písně jsou má křídla. Díky nim létám,” tvrdí Benjamin.