Tinariwen

Po staletí si kočovní Tuaregové ve svých uhrančivě hypnotických písních vystačili s hlasy a dřevěnými nástroji. Přes všechny útrapy s nimi vydrželi až do 80.let, dál už to nešlo. Napříč národem bylo nutné rozšířit naléhavou hudební zprávu o povzbuzení národa schopnou přehlušit boje i ticho kolem Tuaregů. Tehdy skupina Tinariwen přišla s rockovým pouštním blues v němž starobylé loutny nahradily elektrické kytary.

„Upgrejtovaly náš život,“ vzpomíná tinariwenský veterán Ibrahim ag Alhabib, vzor mnoha následovníků. Hlásí se k němu také skupiny Terakaft, Tamikrest a zpěvák Bombino, vydávající na pozadí právě probíhajících událostí v Libyi nová alba. V rytmu velbloudích karavan na nich zpívají o tuarežské mizérii neberoucí konce. Boj proti králi Králů, jak si nechává říkat Muammar Kaddáfí, pokračuje. Heslo každý zná: ropa a plukovníkův nesmírný vliv na region. Pokud padne, nastanou Tuaregům zlé časy; udrží-li se, nebudou to mít o nic snazší. Počkat, nemá být náhodou řeč o hudbě? Ano, také na ní dojde, ale zmínka o Kaddáfím s ohledem na situaci v Libyii je nutná už z toho důvodu, že ne každému je jasné, proč v tom s ním jedou Tuaregové. Tedy ne všichni, ale navenek to tak působí.

Tuaregům je Sahara domovem od 7. století, kdy je sem vytlačili Arabové. Stali se jejími neomezenými vládci a kontrolovali nejdůležitější kupecké stezky po nichž se v mnohatisícových velbloudích karavanách vydávali za obchodem ke břehům, Středozemního moře. Tuaregové pohrdají vším co omezuje jejich prostor a za hranice své země považují místo, kde končí Sahara a začínají zelené pastviny.

Patří k berberským národům, hovoří jazykem tamashek a udržují si unikátní kulturu a kmenové uspořádání. Odjakživa patřili k vyhlášeným a nesmiřitelným válečníkům, nicméně se svými legendárními meči proti francouzským kolonizátorům Sahary neměli šanci a od konce 19. století jejich moc na pouští upadá. Nadobro o ní Tuaregové přišli v 60. letech, kdy se odvěká tuarežská území postupně začlenila do pětice nově vzniklých států: Mali, Niger, Čad, Alžírsko, Burkina Faso a Libye. V tu chvíli se z hrdých nomádů stala nechtěná, méněcenná, v nejchudších a nejzaostalejších regionech přežívající národnostní menšina.

Děsivé životní podmínky vyústily v první tuarežskou rebelii: v roce 1963 ji malijská armáda tvrdě potlačila s „přidanou hodnotou“: vyvražďovaní celých vesnic, veřejné popravy, otrávené studny, vybíjení dobytka; to samé probíhalo v Nigeru.

„Všichni Tuaregové byli považovaní za nepřítele. Nezáleželo na tom, jestli jste žena, dítě nebo muž. Malijská armáda střílela po všech. Lidé opouštěli vesnice, ukrývali se v horách nebo překračovali hranice do Alžírska a Libye. Kdo zůstal neměl šanci přežít, vojáci si z našeho zabíjení udělali sport,“ vzpomíná Ousmane Agg Mossa ze skupiny Tamikrest.

O deset let později zdecimovalo Tuaregy v Mali strašlivé sucho a hladomor, což vedlo k mohutnému exilu do sousedních zemí a vzniku fenoménu ishumar, v jazyce tamashek výraz pro nezaměstnané. „Hladová migrace“ navždy změnila tuarežskou společnost: pastevci a kočovníci byli najednou nuceni pracovat, v hektickém prostředí měst, pro ně dosud nepřijatelném a cizím prostředí, kde mnoho z nich podlehlo nejrůznějším tlakům a pro klasifikaci nezaměstnaných outsiderů se odmítlo vrátit k původnímu kočovného pasteveckému životu. Tehdy vstupuje na scénu Muammar Kaddáfí s vizí islámské republiky Sahara a osudový vztah vyčúraného politika s Tuaregy byl zpečetěn. Malijské a nigerijské uprchlíky přijal s otevřenou náručí: nakrmil je, poskytl jim přístřeší, finančně zabezpečil, ale zároveň většinu chlapů vyzbrojil, ve vojenských táborech vycvičil a následně rekrutoval do islámské legie, kterou obratem vyslal válčit do Čadu a Súdánu.

Tinariwen přišli s něčím naprosto novým: Tuaregové takový elektrický rock´n ´roll předtím nikdy neslyšeli ani nehráli.  Kytary do jejich kultury nepatřily. Dávno předtím kdo by se také s nimi na velbloudech po poušti tahal, brali si sebou Tuaregové jen to nejnutnější k přežití; a potom, hudbu měly v náplni práce u Tuaregů vždycky ženy s jednostrunnými houslemi imzad, bubínky tinted a loutnou teherdent (ngoni). Chlapi byli za básníky a tanečníky. Počínaje prvním povstáním a následnými suchy se ale život na Sahaře změnil k nepoznání.

„V dobách mého dědečka se nám žilo dobře. Byl dostatek vody, dobytka a velbloudů. Moji předkové s nimi bezpečně křižovali po celé poušti. Od 70. let všechno zmizelo. Zvířata zemřela nebo je malijská armáda postřílela, naše domovy byly zdevastovány a mladí lidé emigrovali ze země. Hodně jich uteklo do  Tamarassetu, na jih Alžírska. Oáza byl  vždycky důležitou křižovatku, protože leží uprostřed pouště, ale pak se z ní stalo centrum tuarežkých uprchlíků. Tady většina z nás poprvé uslyšela jinou než naši tradiční hudbu. Nikdy jsem neměli žádné magnetofony, rádia a najednou jsme mohli poslouchat Jimiho Hendrixe, Boba Marleyho a hlavně spoustu moderní arabské hudby, “ vzpomíná kytarista a zpěvák Tinariwen Abdallah Ag Alhousseyni.

V Tamanrassetu se poprvé zkontaktovali členové Tinariwen. A pokud je nutné, s ohledem na historii a budoucí generace, ukázat přímo na tvůrce „vynálezce“ pouštního rockového blues, nelze se splést: Ibrahim ag Alhabib, kytarista a vůdce Tinariwen.

Odmalička toužil po kytaře. Do nejbližšího obchodu měl ovšem tisíce kilometrů daleko, takže si je vyráběl: z prázdného plastového kanystru, kusu dřeva a drátů z kol. Na obale tinariwenského čtvrtého alba Imidiwan takovou domácí kytaru drží malý klučina jemuž se Ibrahim stal vzorem.

Ve čtyřech mu malijští vojáci před jeho očima zastřelili otce a s babičkou pak utekl do Alžírska. Toulal se po Libyii, léta pracoval jako tesař v alžírském přístavu Oran a nevyhnul se ani vězení. Pro bluesmana životní praxe k nezaplacení.

V devětasedmdesátém roce se Ibrahim vrátil do Tamanrassetu. To už na akustickou kytaru vybrnkával jak tradiční tuarežské písně, tak blues od řeky Niger Ali Farka Tourého a mandinské griotské eposy doprovázené původně na koru a loutnu ngoni.

Jiří Moravčík