Děti kapitána Morgana

Kapela se vrací k hudebním kořenům, k opravdové původnosti hudby, přičemž tuto starodávnou a váženou a mnohokrát zneužitou a pokřivenou tradici nevykrádá, nýbrž přirozeně oživuje a dává jí směr, posouvá ji k dnešku, k nám. Podařilo se jí málokdy vídané a slýchané: vstoupit do duše hudby. Z této prastaré původnosti vzniklo vše, co kdy za něco stálo.
Žánrové rozkročení je toliko zdánlivé (jazz, blues, jarmareční popěvky, šanson, rock a „co vás napadne“), hudba stojí velice pevně – a na vlastních nohou. O svébytnosti, o osobitosti – což je svého druhu charakter – nemůže být pochyb.
Trylkování banja v úvodu první písně splete chytrý a prostý motiv (nezaměňovat s jednoduchostí), pod jehož taktovkou se píseň rozvíjí, zavěšená na skvělou rytmiku (nejen bicích, zde takto „pracují“ všechny nástroje, což je právě účel a smysl: pozvednout vyznění skladby, celek, působit pro něj, nikoliv jej vyprazdňovat na odiv vystavovanou exhibicí ala „my umíme i toto…“), o kterou se také zpěvák opírá, od které se odráží na celém albu. I ostatní písně jako by nemohly znít jinak, než jak tomu je (tóny i emoce jsou v nich zabydlené jakoby odnepaměti) a jsou obdobně zhutnělé směrem ke středobodu, čímž v sobě vytvářejí patřičný tlak, energii, která v nich bez ustání kypí. Celek pak tvoří jeden organismus, a krev, která v něm koluje, je hudba, hudba, hudba, okysličovaná právě tím základním, bez čeho nic není opravdové. Je to něco, bez čeho řeka nebude řekou, i kdyby se valila vybetonovaným korytem sebevíc: je to ona skutečnost přirozeného toku, nikoliv jakéhosi násilného svodu vod, a tedy váha života a smrti – a hudba na tomto albu je temným proudem se třpytnými odlesky slunce na hladině. Ta kalná a řinoucí se řeka je něco mezi Styxem a Mississippi.