Cikánskou hudbu nelze definovat. Ani ji naházet do jednoho pytle. “Nezáleží na tom co se hraje, ale že to hrajou Cikáni“, upozorňuje Vojta Lavička. Vycházejí z prostředí, kde se utábořili a nasáli do sebe lokální vlivy, což v jejich muzikantské kariéře představuje zásadní způsob pro přežití. Jinou cikánskou hudbu proto uslyšíte v Rumunsku, ve Francii, Španělsku, na Ukrajině nebo v Anglii. Nejradikálnější proměnou, podobně jako před lety irská s klezmerem, prošla v hudebním podzemí newyorského Manhattanu. Odtud například vzešli Balkan Beat Box nebo nyní globálně úspěšní Gogol Bordello, kapela ostrých protikladů: mezi její fanoušky a nově také zaměstnavatele patří Madonna i odborníci přes world music, udělující Gogol Bordello cenu BBC Awards za nejvýznamnější loňský počin na americkém kontinentu. „Seru vám na world music. Gogol Bordello se chystají dobýt celý hudební svět“, vzkázal jim údajně Hutz.

Gogol Bordello lze považovat za východoevropský cikánský hybrid Clash, Stoogies a Bonzo Dog Bandu s Boratem. Frenetický punk akordeonu, houslí a hardcorové kytary se nekontrolovatelností blíží „natlakované požární hadici bez obsluhy“. Eklektickému komikovi Eugenu Hutzovi není nic svaté: střihem přechází z kabaretního valčíku do maniakálního nářezu, baladu přemění v surovou grotesku s rytmem „klusajícího ožralého koně“ (tak tomu říká) a cikánskou svatební hudbu na dubreggae večírek.Tam, kde ve své nejsyrovější fázi dejme tomu Pogues skončili, nastupují Gogol Bordello a i když má naparující se Hutz k McGowanovu skladatelství sakra daleko, s kontroverzní chvástavostí („mnohem radši bych dělal jiné věci, než měnil svět“), jízlivostí a manifestačním levičáctvím ho už spolehlivě strčí do kapsy. S přeháněním už vůbec:„Představujeme větší nebezpečí než pornografický časopis hozený do mateřské školky“.

Oproti předchozí nahrávce Gypsy Punks: Underdog World Strike Gogol Bordelo neubrali, ani se ovšem nepředali, přestože podtexty výborných skladeb Alcohol, Your Country a American Wedding obnažují nostalgičnost Hutzovy emigrantské duše víc než kdy jindy – „Čím víc se vracím do moů na Ukrajinu, tím víc si uvědomuji jak strašně bylo Cikánům ublíženo“. Tady zřejmě zapracoval producent Victor Van Vught, zvyklý na morbidní nářky Nicka Cavea.

Hutz si rovněž vybral nezvyklý způsob jak vyléčit marodnou planetu: transovní rituální tanec tarantella z jihoitalského Salenta zbavuje nemocné šílenství a zlých démonů. Hutzovo uchopení taranty se ale odvíjí spíš v symbolické rovině, zdá se, že ho ani tak nezajímá prastará salentská lidová tradice, jako spíš krédo neotarantistů – potřebu osvobodit se z každodenních povinností a útisku nejrůznějšího druhu skrze katarzní hudbu. Těžko také mohl pominout další výrazný aspekt neotarantismu, který se Hutzovi mohl hodit do krámu – boj proti globalizaci a uniformitě.

Jiří Moravčík

http://www.world-music.cz/content.php?akce=view_review&idrev=623