http://blueskin.bloguje.cz/

datum 16.6.

16.06.2007 | 00:12 | vébrofka lepší radůzy aneb oslí mosty



Ach ty vlahé letní večery, kdy se útrobami našeho vnitrobloku linou nadšené vzdechy souložících slečen! Nebo snad mají ty zvuky na svědomí v dálce poštěkávající psi? Kdo ví, jedno je ale jisté: přes den se momentálně vyplatí zůstat někde zalezlý nebo rovnou poslechnout instinkt a odjet někam na sever. To mi připomíná: v Reflexu je rozhovor s Radúzou, která mluví o tom, že má norské publikum ve zvyku koncerty moc neprožívat, protože k hudbě přistupuje spíš analyticky. Vzpomněl jsem si při tom čtení na kolegyni, která často nadává na chladné reakce lidí na koncertech, kterých zvládá absolvovat nějak podezřele moc (vzhledem k tomu, že bychom měli mít teoreticky stejně směšně nízké platy). Asi máme v tomhle blíž k Norům než například k Francouzům, kteří prý na Radůzu v Toulouse křičeli "Já tě chci!", což se ostatně dozvídáme už z obálky časopisu – ne že by mě to u Reflexu překvapovalo, i když tentokrát aspoň takový lascivní titulek skutečně souvisí s tím, o čem je v článku samotném řeč. A taky je to pořád lepší, než skutečný titulek, který pro rozhovor vymyslel jeho autor Petr Dorůžka: "Neplánuju nic". Cha! To i ve Fleši, plátku, který se vydává v rámci praktik během prvních dvou semestrů na pražské žurnalistice, se dají najít lepší titulky. No ale co, aspoň že je ten rozhovor poměrně poučený, byť se v něm najde místo i na omílání stokrát vyřčeného, například okolnosti Radůzina objevení Zuzanou Navarovou blahé paměti.

V téhle souvislosti by mě zajímalo, kolik lidí a novinářů zvlášť si všimne albového debutu Jany Vébrové, která za sebou nemá žádnou podobně významnou objevitelskou osobnost, před sebou by toho ale mohla mít ještě poměrně hodně, pokud se tedy rozhodne využít všech příležitostí, které jí vydání CD u Indies skýtá. Ještě nedávno mi připadalo, že snad navěky bude Jana vystupovat s těmi zhruba šesti skladbami, které jsem ji poprvé slyšel hrát v jednom libereckém klubu (i když slovo kulturák by snad bylo přesnější). Křehká holka s harmonikou, která byla málem větší, než ona sama – srovnání s Radůzou se přímo nabízelo, ale ty emoce, ta uvěřitelnost! Já totiž Radůze nějak nedokážu věřit. Tedy ne že bych si myslel, že se do něčeho stylizuje nebo tak něco. Jenom mám u ní pocit, jako by v jejích skladbách byly všechny ty zážitky z cestování, povedených i nepovedených vztahů a další témata pouze s různým stupněm dovednosti vměstnány do písňové formy. U Jany Vébrové je to naopak. U ní to vypadá, jako by její emoce přecházely ve skladby rovnou bez jakéhokoli prostředního kroku, kterým je u Radůzy vlastní proces psaní. Uf, tak nevím, jestli jsem vám v tom udělal jasno, rozhodně si ale desku Kykyrý (no jo, název mohl být lepší a taky ten obal je na můj vkus moc nevýrazný) nějak sežeňte, nebo si aspoň poslechněte dvojici empétrojek, která je zdarma ke stažení na webu Indies.