TF rostou do krásy.

Na prvním albu (Piosenky do snu) nechaly Andrea s Dorotou vyniknout kráse dvou hlasů
a širokým možnostem dvou violoncell, na druhé Kapce přidali něco samplů a pozvali pár hostů, a nyní už hrají doslova všemi barvami. Na přípravu skladeb si nechaly více času, zakusily práci pro divadlo i mateřské povinnosti a výsledek působí invenčně jako vždy, jen snad ještě semknutěji a vyzráleji. Se samozřejmostí se pohybují od folku, lidových nápěvů přes prvky z vážné hudby až po zvonivé zasněné plochy (Slady). Programovaná elektronika a bicí automat se na Auris objevují jen minimálně, avšak maximálně účelně, například když doplňují echované dvojhlasy a trubku v Czerwonem Jabluzsku. Mimochodem, zpívá se již výhradně v měkké a ševelivé polštině.
Výrazným producentským vkladem Aleše Hyvnara (Al Yaman) jsou různé rytmické drobnosti, plejáda orientálních perkusí, zajímavě zní v hudbě TF i muezínský vokál tablisty Jahanguira Nazira nebo „latino“ kytara Martina Alajama. Když si atmosféra žádá, závěr písně obstará krásná klavirní coda (Niezawsze), jindy stačí nechat plynout jen propojené a doplňující se dívčí hlasy (Miły mój). A takto by se dalo pokračovat, něco nápaditého na vás vykoukne za každým taktem.
Několik skladeb zdobí basový klarinet a trubka hostů z Vertigo Quintetu. A ti si poté, v kompletní sestavě a pod heslem „nejlepší na konec“, berou do jazzové parády závěrečnou Białe Fale. A najednou je tu další tvář Tara Fuki, nová, ale stejně pohledná a přirozená. Že by právě tudy příští cesta vedla? Nechme se překvapit. Auris – včetně tradičně vkusného bukletu – každopádně zůstává jednou z nejpříjemnějších událostí tohoto jara.

Filip Tomášek
7