Recenze na album

Tara Fuki
Auris

Doporučená cena: 299 Kč
Naše cena: 254 Kč
více informací

Něžná polština Tara Fuki nás přivádí do krajiny snů

Albový debut Piosenki do snu (2001) dvojice typově a hlasově zdánlivě protikladných (a přesto či právě proto souladných) zpěvaček a cellistek Dorotky Barové (tehdy Blachutové) a Andrey Konstankiewicz-Nazir byl oslnivý. Kromě přízně početného publika jim v témže roce přinesl hned dvě „andělská“ ocenění české Akademie populární hudby: žánrovou cenu v rozporuplné kategorii Alternativa-World music i Anděla za objev roku. Následovalo neokázalé, niterné hledání na albu Kapka (2003), jež došlo uznání o tři roky později – skladba Oka mžik byla zařazena na celosvětový sampler World 2006 prestižního labelu Warner Music. Na Kapce se k prvotní polštině připojila i francouzština a čeština, ovšem dominantní atribut tvůrčí dvojice - ničím nerušený dialog barevného protipólu jejich hlasů a mnohobarevnost vytvářená dvojzvukem akustických violoncell - zůstal zachován.
Letošní albová novinka Auris přináší oživující změnu, která jako by inspirovala žánrové přesahy velice různorodým směrem: už dobře známou polétavou něhu dívčího dvojhlasu podepřenou a násobenou celly, jež jako by přizvukovala příbuzné „violoncellové“ barvě lidských hlasů (Ślady, Sloneczko, Ty i ja) velice citlivě dobarvují, prostorově otevírají a rozšiřují další akustické nástroje postupně vyvěrající jako prameny a slévající se s oběma celly a hlasy do jednolitého proudu, který posluchače současně jitří i konejší, aby jej vzápětí na okamžik jako tišina nad jezem na okamžik zastavil a zklidnil a-capellovým milostným dvojzpěvem (Mily mój). Počáteční uhrančivě emotivní dialog kultivovaného, nádherně probarveného hlubokého altu Dorky s mnohotvárným a průrazným melodickým mezzosopránem Andrey vrůstá do proudu řady postupně gradujících hudebních motivů. Takto se zdánlivá prchavost melodie ukotvuje prostřednictvím klavíru (pozoruhodně empatický Tomáš Veselý), rytmiky (všestranný Jahanguir Nazir průběžně zvládající spektrum nástrojů – indická tabla, kanjiru, evropské hangy – a invenční Aleš Hyvnar s darbukou v úvodní skladbě Lej, lej, lej), kytary (Martin Alajam),. Značnou míru vcítění do hudebního jazyka Tara Fuki osvědčila i hostující česko-slovenská jazzová formace Vertigo Quintet – spolu s protagonistkami alba obstarali jeho finále v závěrečné skladbě Biale fale (trumpetista Oskar Török a basklarinetista Marcel Bárta prolnuli do dalších dvou skladeb).
Jednotlivé kompozice tak bezděky procházejí řadou hudebních žánrů a bez zábran je fúzují, aniž by natrvalo zakotvily v některém z nich, naopak vybírají jako z prostřeného stolu – a možná právě proto je výsledný dojem z alba velice kompaktní, reflektující sebejistý a přesvědčivý tvůrčí instinkt obou protagonistek, autorek a interpretek zároveň. Jejich muzikantská propojenost se zdá být ještě intenzivnější než předtím, než Andrea natrvalo přesídlila do Francie – patrně dokážou zúročit společně strávený čas, vést rozhovor prostřednictvím hudby, nápady nechat uzrát a postupně vycizelovat: motivy, které aniž by časem ztratily na živelnosti, postupně se prohlubují, rozkvétají, vrství. Propracovaný průběžně budovaný základ byl posléze ve studiu melodicky ozvláštněn, obohacen – ale přesto z jednotlivých skladeb zřetelně prosvítá „tarafukovský“ nápad, grunt, na němž se stavělo.
Důležitý pro celkovou atmosféru alba Auris byl logický návrat k polskému jazyku jako k absolutnímu vyjadřovacímu prostředku – polština je pro většinu z nás v základním sdělení srozumitelná, ale ponechává si měkkou, snivou tajemnost starých zaklínadel, vyjadřování v náznacích podporujících mnohoznačný výklad. Pro hudební jazyk Tara Fuki tak tvoří polské texty naprosto logický protipól, a to nejen zásluhou rodinných vazeb obou autorek (texty píše převážně Dorka, Andrein Mily mój však naznačuje další možnosti), ale zejména v kontextu barvy zvuku violoncella. Navíc velmi osobní, emotivní a vřelé výpovědi textů si ponechávají jisté soukromí, nezcizitelnou intimitu.
Naprosto chápu zřetelnou nechuť obou polovin Tara Fuki definovat hudební žánry a svoje místo v nich: jednak jsou jim škatulky zbytečně těsné, jednak je jakýkoliv takový pokus o definici jejich stylu pokaždé neosobní, neúplný a zavádějící. Mnohem lépe je jim – a tedy i nám posluchačům – v jejich vlastním, pouze fantazií a invencí limitovaném hudebním světě.
Helena Bretfeldová

Zpátky na stránku s albem