Své první sólové album nazvané Vlna za vlnou vydal na sklonku loňského roku Ivo Viktorin, známý především ze skupiny AG Flek. Stalo se tak po čtvrtstoletí jeho aktivního působení na naší hudební scéně. Čekání se ovšem vyplatilo, neboť se jedná o naprosto originální a vyzrálou nahrávku.
Skladatel, textař, zpěvák a multiinstrumentalista si nahrál většinu nástrojů sám, ale i přesto si do vlastního studia V pozval řadu hostů. Nepřeslechnutelná je hlavně jeho bývalá „flekovská“ kolegyně zpěvačka Blanka Táborská, jejíž hedvábný alt dominuje písním Zavaž mi oči a Vlna za vlnou. S „redlovsky“ civilním zpěvem Ivo Viktorina se báječně doplňuje.
Mezi dalšími hosty nechybějí osobnosti typu Ivy Bittové, Petra Vavříka, Luboše Maliny, Marka Šlapanského nebo Stano Palúcha. Sebevětší hostující hvězdy však kvalitu nahrávce nezajistí, ta se musí opírat především o silné písně. A ty Viktorin, autor všech skladeb, zajistil.
Většina se jich ubírá v poklidném tempu, plném snivých a nadpozemských nálad. Nikam nespěchají, rozprostírají se spíše do široka, volně plynou, převalují se jako vlna za vlnou. Lehce, elegantně, trochu i líně, ale přitom je v nich hodně energie. Nemají však potřebu explodovat, v jejich vyrovnaném světě jim je dobře.
Viktorinovy neokázalé písně se opírají o dokonalou souhru akustických kytar a kláves, kterou podle potřeby dochucují jemné bicí, housle, irská flétna nebo kontrabas. Nejblíže mají zřejmě k folku, ale ne k tomu klasicky českému, „nedvědovskému“. Spíše lze tento styl připodobnit k nadžánrovým projektům Marka Knopflera nebo Norah Jones. Právě je připomíná svojí příjemnou náladou s kouskem nostalgie.
Mnohovrstevné autorské texty často odkazují k přírodě, která je u Viktorina hodně důležitá. Stejně jako části dne, kdy opěvuje především ráno („Ráno má svěží dech“) a noc („A když přijde noc a mně se zdá, že se můžu vznést“). Jeho básně jsou poetické a vycházejí z pocitů, které nenásilně útočí na posluchačovu fantazii. A pokud ta je otevřena, pak dojde k nádhernému souznění, ve kterém je všem fajn.