Rozhovor s Filipem Horáčkem (Prohrála v kartách)

fotka

Nové a v pořadí třetí album pražské kytarovky PROHRÁLA V KARTÁCH se jmenuje KanibaLOVE.  Album, které se sice prezentuje syrovějším kytarovým zvukem než předchozí alba, za to stejným hitovým potenciálem, provázela při vzniku nahrávky smůla. Několikrát odložené vydání natáhlo nervy fanoušků jako špagáty, ale výsledek stojí za to!
 

 1.    Je tu nové album, bylo s ním víc práce než s předchozími řadovými alby?
Ona je práce na každé desce jiná. Alespoň my se snažíme neopakovat stejné postupy a pokaždé to zkoušet trochu jinak. Na rozdíl od předchozích desek nám šlo velmi lehce samotné nahrávání. Nepodcenili jsme přípravu a tentokrát nám studio umožnilo nahrávat v podstatě naživo. Ale zase jsme si, respektive hlavně náš producent Honza Šmejkal spolu s expertem na mix Derekem "DK" Saxenmeyerem si o to víc hráli s finální míchačkou.
obal alba
2.    Nahrávání a dokončování alba po slibném začátku pronásledovala smůla, co vše se odehrálo během toho rok a půl od počátku nahrávání?
Opravdu to začalo až nečekaně hladce. V září 2007 jsme si ve studiu Faust rezervovali pět dní a v půlce čtvrtého dne už jsme měli natočené všechno, co jsme potřebovali. Zbývalo dokončit několik textů, natočit zpěv, přidat ještě nějaké kytary a hosty. Jenže nejdříve jsem se zaseknul já s těmi texty, a pak těsně před tím, když měl jít Márfi točit kytary, tak mu praskla plíce. Ano, i takové věci se můžou stát. Skončil na jednotce intenzivní péče a pár měsíců nemohl dělat nic namáhavého. A v tu chvíli už byl narušený harmonogram a muselo se čekat na vhodný termín ve studiu. Pak jsme si ještě o něco déle museli hrát s těmi mixy a do toho nám zase onemocněl producent. No prostě jsme si tuhle desku opravdu užili.

3.       Jak jste přišli na název alba?
Ten se odvinul od názvu stejnojmenné písničky. Já jsem kdysi kdesi v rozhovorech po vydání alba Jaký to bude za vodou plácnul, že na rozdíl od něj bude příští deska plná milostných písní. A tahle je důkazem toho, že jsem se tomu snažil dostát, i když se to pak nějak zvrtlo. Tahle písnička je milostná, ale ta láska je taková... no k sežrání.


4.    Album je daleko syrovější než předchozí dvě alba, šli jste s tímto záměrem do studia?

Tak to jsme rádi. Záměr to určitě byl, i když takový byl záměr i u předchozích alb. Tady se nám to ale snad konečně povedlo, snad hlavně kvůli tomu, že jsme mohli nahrávat, jako když hrajeme živě, tedy všichni dohromady.

5.    Proč padlo rozhodnutí nahrávat ve Faustu?
Vlastně právě kvůli té možnosti hrát pohromadě. V tomhle dejvickém studiu, je vlastně hned několik studií, která jsou propojená. Takže jsme měli každý svou místnost a mohli jsme hrát spolu a zároveň si nemuseli přizpůsobovat zvuk tak, aby nelezl do stop ostatním nástrojům. Bubeník Matouš měl pro sebe celé podzemí a bubny se díky tomu snímaly hned v několika místnostech, což jim dalo pěkný prostor. Navíc mají v tomhle studiu různě poschovávané nádherné a raritní nástroje, aparáty a přístroje. A v neposlední řadě je to osoba samotného Fausta, který umí perfektně načasovat svůj sestup do podzemí, tak aby dokázal poradit bezradným muzikantům, kteří se tady v tu chvíli nacházejí. Akorát má občas tendenci vést s Jendou Šmejkalem (naším producentem) rozvleklé hovory v cizí řeči. Něco jako: “Měl jsem tu xposmičku, ale na padesáti šesti už bylo znát třicet devět h, tak jsem jí vyměnil za gpětsetšestku.“ Takhle se vydrželi bavit hodně dlouho a někdy jsme je museli doslova odtrhávat.

6.    Na albu je jen pár hostů, co rozhodlo o těchto hostech?
Mě se hrozně líbí jak zpívá Olinka z Obří Broskve a navíc jim to s Cannym v kapele jde pěkně dohromady a jsou úžasně sladění. Sbory jsme chtěli tak jako tak a oni na nabídku kývli. Ostatně Canny nám napsal jeden text, který bude na druhém disku, když už jsem opravdu nevěděl jak s texty dál. A pak je tu ještě saxofon. Když jsme nahráli píseň „Kde se dneska srdce vylejvá“, tak všichni ve studiu říkali, že fajn, ale zní to trochu jako starej Springsteen. A my jsme zastánci metody, když už, tak už, takže jsme si řekli, že jasně, ale když starej Springsteen, tak tam musí být saxofon. A vzpomněli jsme si na Rudu Riga, který si s námi na koncertech občas, jak on říká, „foukne“. On hraje trochu jako Clarence Clemons, myslím že ho hodně poslouchá. Ale definitivní rozhodnutí padlo, až když nám náš manažer řekl: „Saxofon? Tak to jste se úplně po....“ To je dávno mrtvej nástroj.“ Jenže nám jak někdo řekne, že něco nemáme dělat...

7.    Skladba Milada svým textem trochu vybočuje z řady ostatních písní. Neváhali jste ji zařadit?

Já myslím, že ani tak moc nevybočuje. Já se kolem tohohle tématu točím docela dlouho. Na téhle desce třeba ještě „Na pokračování“ a na minulé „Nevnímám“. Tenhle je ale možná o něco konkrétnější. Já jsem si přečetl poslední dopisy, které napsal Milada Horáková před popravou rodině, a strašně mě to zasáhlo. Nejen, že jsou nádherně napsané, ale hlavně těch pár stránek říká o zrůdnosti komunismu, ale vlastně jakékoliv totality úplně všechno. A nejen o tom, ale i o tom, co je v člověku dobrého i co je v něm děsivého. A já vlastně nechtěl ani tak o tom napsat text, ale spíš upozornit na ty dopisy, protože lépe to napsat nejde. Třeba si je díky tomu někdo přečte. A ten, kdo si je přečte a přesto si bude myslet, že mu komunisti nebo třeba náckové, rasisti apod. nějakým způsobem usnadní život, ten je nevyléčitelným hlupákem. A nevyléčitelná hloupost mě děsí. Říkal jsem si, že ten text tím o čem je a že je, u mě asi nezvykle, konkrétní, je trochu na hraně. Dal jsem to přečíst klukům a ty řekli jo. Takže tak.

8.       Máte za sebou i obří turné jako hosté Divokýho Bila, které se v roce 2006 odehrávalo v halách a větších prostorech. Co to kapele přineslo a co naopak vzalo? Není kapela teď trochu ve stínu tohohle turné, toho spojení s „DB“?
Tak především jsme si mohli vyzkoušet, jaké to vůbec je, hrát v halách, s dokonalým zvukem, obřími světly a celým tím servisem kolem. Já jsem takovej, že než bych řekl, že my raději hrajeme v klubech, tak potřebuji vědět, jaké to v těch halách je. Teď už to vím a má to něco do sebe. Ale to ty kluby taky. Během několika měsíců jsme mohli to, co hrajem, předvést obrovské spoustě lidí, což bylo úžasné, stejně jako celá parta na téhle výpravě. Je pravda, že se od té doby často píše, Prohrála v kartách, kapela, která předskakovala Divokýmu Billovi, což o tom, co a jak hrajeme nevypovída nic. Ale ta zkušenost za to stála! A jestli nám to něco vzalo? Tak pár lidí nám to dalo sežrat, ale to jsou takový, co je ani tak nezajímá hudba (v tomhle případě naše), ale to s kým kamarádíme a s kým ne (my teda kamarádíme s každým muzikantem, to mě naučili kdysi jazzmani v Malostranské besedě). Mě tahle hra na jako-kamarádské-party, které s tím jo, s tím ne, s tím už ne a s tamtím možná, nikdy moc nebavila. Billové nás navíc skutečně pozvali sami od sebe, takže nelituju, naopak děkuju.

9.    Kapela není na českých podiích žádným nováčkem, nechybí Vám po letech hraní už trochu entuziasmu?

Jako, že jsme už starý :)? U nás je to tak, že když někdo začne ztrácet entuziasmus, tak přijde někdo mladší. Mě koncerty neuvěřitelně dobíjejí a to včetně toho všeho, co s nimi souvisí. Cestování, nová i stará známá města, nové i staré známé kluby, hospody i lidi. To že tohle mám, považuju za štěstí.

 foto

 




Další zprávy

O NÁKUPU
© Indies Scope

IČ 105 34 181     /     Dolní Loučky 191     /     594 55  Dolní Loučky u Brna
×