Info: Ztracený ve světě - Petr Vlasák - musiczone.cz

fotka

 Psát o tvorbě a hlavně textech Oldřicha Janoty by vydalo minimálně na seminární práci, ne-li na samostatnou knihu. No zkusme.

Jistě všichni máme v obou rolích vyzkoušeno, jak vzácná je ona tichá, ale všeprostupující radost, kterou uchystá dospělý dospělému. Měřeno tímto se vydavatelství Indies Scope podařil kousek opravdu mimořádný, svým pečlivě a krásně (přiléhavý obal) zrealizovaným nápadem vydat k narozeninám Oldřicha Janoty CD jeho písní v podání "svých" domovských kapel a interpretů. Neznámou zůstává reakce těch posluchačů, kteří mají písně dlouhodobým posloucháním originálu vpletené do svých uší, duší, hlav a nervů. O tom, co dokáže natrvalo vypálená synapse mě přesvědčuje třeba píseň "Žlutý kopec" v podání Květů. Nedokážu při ní myslet na žádný jiný, než ten brněnský.

Těžko se vmyslet do prožívání někoho tak solitérního jako je právě Oldřich Janota, ale už dánské přísloví říká, že "žádný svatý není tak malý, aby odmítl svíčku". Navíc může být pro autora větší radostiučinění, než když jeho písničky pro sebe přetvoří ti, kteří autorskou nouzí rozhodně netrpí? A nejen to, Petr Krško ze skupiny ZVA 12-28 Band ohlašuje, že svou verzi písně "Balada o požárním hydrantu" zařadí i do koncertního repertoáru.


V původním Janotově podání znám pouhopouhé dvě písně ("Druhý břeh" a "Hotel Savoy"), ale kdyby se mi někdo pokoušel namluvit, že třeba Jablkoň, Tara Fuki, Květy, Žamboši, HUKL, Traband, Minach nebo Jarret mají svou novou píseň a zde ji představují, jistě by neměl těžkou práci (připadá mi, že do písní vložili opravdu své nejcharakterističtější rysy). Znát z Janotovy obsáhlé tvorby jen zlomek snad až tak velikou ostudou není. Ani jeho nahrávky, ani jeho koncerty nebyly běžně dosažitelné v žádném období jeho muzikantského života. Ani dnes, v době informačně zasíťované.


Jako je nesnadné odhadnout reakci skalních Janotových posluchačů, netroufám si ani určit podíl těch, kteří se o něm z tohoto CD dozvědí poprvé. Těm, kteří se uchytí, lze jenom přát tu téměř kolumbovskou cestu proti proudu času. A třeba zrovna pro ně aspoň několik málo ukázek:

"...Stále více lidí mluví o odzbrojení
ale přitom
násilí je jediný jejich svět
a krevní štítky se jmény
jsou abecedně seřazeny

A pro případ zajetí
máš v ampulkách jed

A to je svět
svět Země Nikoho..."


Ač se pojetí jednotlivých písní liší velmi výrazně, z mého pohledu jim neublížil nikdo. Přijímám i téměř metalové riffy kytary v části písně "Fetišista" nebo elektropopových "24 hodin volného času". Baví mě i kontrast doslovnosti ptačích samplů s textem v jarretovské verzi písně "Zvláštní ptáčci". Kdo aspoň jednou čekal oč déle tím marněji, ten se v čase a smutku vrátí prostřednictvím violoncellového klenotu v podání Tara Fuki. "Čím víc ti rozumím, tím méně nás chápu" v podání Mariany Chmelařové a skupiny Minach nezaostává ani o píď.

Zcela mi učaroval jeden z nápadů zlínské Maracy ("Bitva na Tursku") svěřit druhou část recitativu čtenáři - začátečníkovi. Nepřipadáte si při svém prvním seznámení s každým dalším Janotovým textem taky tak? Kolikrát jej musíte slyšet, než vyhlédnete za hranice konců jednotlivých slov? A ten protiběh školácké dikce a poučeného obsahu. Mráz mi běhá po zádech třeba při pasáži:

"...V kalném jitřním světle
ho doma vítá smutek
Na zkrvaveném plátně
je nesvázaný útek
a pod plátnem zvedá se stín mrtvého těla

A jak rytíř hledá závoj
tak rozpoznává děj
Ten chaos snů a náhod
má náhle pravý směr
sebe jsem zachránit chtěl
a zabíjel tebe..."

Jinak je ta píseň ale členitější než barokní oltář, možná že méně by bylo více. Jinde mi pro změnu Jana Vébrová zní úplně jako Pavla Milcová (škoda, že už nekamárádí s Indies).

"...Dozrály sluneční dýně
na rozpálené červnové hlíně
a všude kolem po krajině
leží rozházené mandolíny...

...A tak marně uléhám do potoka
mezi Hudlicemi a Svatou
a mrazivá voda mi natéká do ucha
a nevytéká patou..."

Na Janotových písních je krásná proměnlivost jejich významu v závislosti na vlastní zkušenosti posluchače.

Představuje-li např. pro Jardu Svobodu "Druhý břeh" "blížence, který dává směr a smysl jinak divoce a nahodile běžící řece", pak pro mě osobně je to ten, který k člověku sice "navždy patří", ale který jako jediný nesmí přejít most.

"...Běžíš prázdnou ulicí,
kousek světla za setmělý dvůr.
Hledáš cestu za konečnou stanicí,
v duchu volám stůj.

A jako opilý muž na rohu,
náhle zasažený bleskem,
jsme poznáním podobni zralým plodům,
ale nakaženi steskem

Jsi můj druhý břeh, jsi můj druhý břeh..."

Rovněž zajímavé je, jak "janotovsky" dokáží znít skvěle i skladby s úplně minimálním textem ("Tvůj stín", "Místní blázen", "Zvláštní ptáčci"). Ze 17 výrazných "Janotovek" u mě vedou verze Jablkoně, Trabandu, překvapivě velmi HUKLu, Fru Fru (i když mám v hlavě stále tu starší od Rauše ("...V hotelu Savoy, s tvou něžnou hlavou blízko svojí, myšlenky plavou, spirály na tapetách stojí. A ty kouříš svý Sparty, ale jak ty, no tak já taky, rozfoukám popel přes prázdný hotel Savoy. V krku mě škrábou procházky z tabákových polí, štukovou malbou procházím na úpatí hory..."), Květů a rovněž překvapivě i Čankišou.

Nerozumím úplně tomu, proč se CD takhle anglicko-česky promíchaně jmenuje, ale jinak je myslím přesně zacílenou trefou do citlivého a velmi povedenou poctou! Smekám před výběrem, nasazením, celou kompilací. Gratuluji Oldřichu Janotovi a docela rád bych jednou zažil ještě jeho písničkářské období (nejen to současné stále trvající minimalistické). Název připravované nové nahrávky zatím prý zní "Ora pro nobi". Uvidíme.

Spoluautorkou této recenze je Simona Vráblíková.

Petr Vlasák

6/7

 http://www.musiczone.cz/recenze-2192/ruzni-ztraceny-ve-svete-a-tribute-to-oldrich-janota




Další zprávy

O NÁKUPU
© Indies Scope

IČ 105 34 181     /     Dolní Loučky 191     /     594 55  Dolní Loučky u Brna

příměstský tábor Brno