Info: Big Blue Ball - Daniel Konrád - Hospodářské noviny 10.11.2008

fotka

Natočení desky s muzikanty ze všech kontinentů už dávno není považováno za dostatečně výrazný tah. Jenže zkraje devadesátých let, kdy ve walkmanech zvolna vyhasínal Graceland Paula Simona, šlo o víc; pojem world music byl v kurzu a s pádem železné opony i chátrajícím apartheidem se podobné gesto přímo nabízelo.

Ne náhodou jej učinil anglický zpěvák a skladatel Peter Gabriel, toho času již známý také jako autor písně o jihoafrickém aktivistovi Bikovi a zároveň spoluzakladatel worldmusicového festivalu Womad i vydavatelské značky Real World. Právě z intenzivního nahrávání v jejích studiích vzešly pestrobarevné hudební tvary, které s odstupem sedmnácti let až nyní vycházejí na albu Big Blue Ball.

Hraje méně, více ovlivňuje

Není to přitom poprvé, kdy se Gabriel s produkcí trápí dlouhá léta. Než v roce 2002 vydal své zatím poslední studiové Up, přizvaný zpěvák pákistánských rituálů qawwali Ali Khan byl tou dobou již pět let po smrti.

A přestože na Big Blue Ball účinkuje Gabriel coby zpěvák a klávesista jen ve čtyřech skladbách, na melodické stavbě a výsledném tvaru zbytku desky je zřetelně znát jeho vliv, stejně jako druhého producenta Karla Wallingera z britských The Waterboys. Oba zřetelně nechtěli jen samplerový průřez různorodými žánry, nýbrž veskrze mainstreamové písničky s exotickým vyzněním.

Ke sjednocení zcela protichůdných žánrů pomohl prostor pro improvizaci i lehké taneční rytmy, díky nimž si do oka padly i často nepravděpodobné hudební páry. Konžskému zpěvákovi Papa Wembovi intuitivně sekunduje flamencový kytarista Canizares, za hlasem belgické hvězdy Natachi Atlas se jako pouštní had vlní egyptské smyčce Hossama Ramzyho. Nikdy však nejde o tradiční hudbu jednoho regionu, nýbrž pestrobarevné zvukové defilé; ať už v čele s dvojtónovou pygmejskou flétnou ndewhoo, tureckou loutnou saz nebo arménským dudukem.

Zvuky také z temnot

Jinde klavírní riff francouzských techno producentů Deep Forest povznáší galský nápěv Iarla Ó Lionáirda s irským motivem od Jamese McNallyho. Usměvavého chlapíka v černých brýlích prý zúčastnění poznali teprve tehdy, když z kapsy od košile vytáhl flétnu. Což vypovídá nejen o tom, jak náhodně se hudebníci ve studiích potkávali. Mezi kavárnami a nahrávacími místnostmi se totiž pohybovali všichni od filmařů a výtvarníků až po básníky. "Někteří pak mizeli v temnotě a dělali zvuky; na nás bylo, abychom to nahráli," vzpomíná Gabriel.

Impulzivním nábojem v pozadí je i politická angažovanost některých muzikantů, zejména protiválečné výzvy Irky Sinéad O'Connor. Ale také refrénové kotrmelce o lásce jako válečné ztrátě jsou spíš náhodným rýmem než šifrovaným posláním a vyznění alba Big Blue Ball nuceně nevzdalují od hlavní myšlenky jisté globální sounáležitosti.

Souznění žánrů

Z dnešního pohledu nepřináší nahrávka Big Blue Ball nijak zásadní sdělení, a ani hudebně to není objevný titul. Autorům se však podařilo zachytit nejen muzikantské okouzlení z toho, jak snadno si žánry rozumí napříč kontinenty i oceány, ale také nadšení z pádu autoritářských režimů i tehdejší vidinu globální svobody. A jakoby mimochodem přitom stvořit hudbu, která je i po sedmnácti letech dění na Velké modré (a ovšem stejným dílem zelené) kouli stále příjemně aktuální.

Big Blue Ball. Real World Records, 2008.

http://hn.ihned.cz/c1-30143840-gabrieluv-hlavni-proud-nese-exotiku

Daniel Konrád




Další zprávy

O NÁKUPU
© Indies Scope

IČ 105 34 181     /     Dolní Loučky 191     /     594 55  Dolní Loučky u Brna

příměstský tábor Brno