Info: Jaromír 99 & The Bombers - Roman Hřebecký - Rovnost (příloha Bellevue)

fotka

Jaromír 99 & The Bombers – být tmavší, začnou dusit

Když člověk dělí desky na koncepční a nekoncepční, nakonec se dřív nebo později dostane do situace, kdy by moc chtěl nějakému albu nálepku koncepčnosti přilípnout a ono to úplně nejde. I přes to, že mu radí jeho vlastní pocity i hlasy okolních činitelů: „Ty písničky drží pospolu víc, než že je hraje jedna kapela a zpívá jeden zpěvák." Tak co pak tedy s tím? Nasnadě je hledání berliček a spění k vrcholu alibismu.

Jaromír Švejdík je muzikant. A taky tvůrce komiksů, ale o tom až později. Muzicíruje s jesenickými Priessnitz, jezdí s nimi po túrách, baví publika v hudebních klubech, vydává desky a i když neteče zrovna hlavním proudem, lidi jeho a s ním celé Priessnitz mají vážně rádi. Aspoň někteří.

Jaromír ale neválí jen ve své domovské kapele. Přesahuje sem tam i do jiných hudebních končin a ve spolupráci s ním pak vznikají věci jako Umakartovský Manuál. Vymazlenost a vypiplanost první třídy. Zvuky natolik vyšperkované, očištěné a košatící hlavní hudební kmen, až člověku hrozí zástava srdce. Bojí se dýchat, aby něco nepřeslechl.

(Snad) zatím posledním Švejdíkovým hudebním přesahem je deska bezejmenná, co na papírovém přebalu nese označení Jaromír 99 & the Bombers. Přesněji řečeno je to soundtrack ke komiksu. Ještě přesněji pak album, u kterého dýchat zapomenete nebo spíš nebudete chtít jen při jedné nebo dvou skladbách. Při ostatních bude rytmika dechu stejná, jako ta hudební. Místy umírněná, místy skočná a nejčastěji úplně přirozeně deprimující. Ne, selanka to není.

Dost dlouho trvá, než člověku dojde, co že je na té desce tak zvláštní, že se k ní musí pořád dokola vracet. Hodiny u ní sedět a pobrukovat si s ní melodie, ne a ne ji vypustit z hlavy a sebemrskačsky s ní ubíjet dobré pocity. A důvodů je víc. Švejdíkův zpěv, tedy podivnost sice vycvičená ze stovek a stovek koncertů a vyprofesionalizovaná z nahrávacích studií, ale znějící tak neurčitě, monotónně a přitom neotřepaně, až to štve. A pak je to rytmika a melodičnost, které dodávané na stříbrném nosiči sice skoro učí správnému dechu, ale přitom po kapkách podávají jed a cení zuby

A na závěr výčtu důvodů se tentokrát víc než kdy jindy nesmí zapomenout na texty. V každém z nich je vlastní příběh sám o sobě přesně tak fatální, jako každodennost lidského života. Podle Švejdíka, který je mimochodem autorem asi 95,5 procent textů „býváme nepraktický a romantický, když sníme o červáncích za obzorem“. Když o tom na desce vypráví a chodí přitom kdesi po Pradědu a když čeká na tmu, tak přesně tehdy si posluchač připadá jako v sudu s medem, neplave, jen kane. Je v něm chycený stejně, jako v životě. Švejdík zpívá i o tom, jak si „pod dojmem reklamy koupí vodu po holení, časopis pro ženy a přečte si deset rad k depilaci. Při neusnutí si dá prášky na bezesnění.“ Tohle hudební dílo je tuze podobné poslední desce Trabandu. Hlavní roli hraje člověk, ten Švejdíkův ale nemá moc příjemné vyhlídky.

Vytknout se dá desce snad jen to, že se u ní těžko hledá vrchol. Je jím možná song Kája, melodicky tak chytlavý, že ho z tý hlavy nedostanete. A možná taky Black Hole se svojí story, která, kdyby byla pěkně animovaná, byla by perfektním volným pokračováním Zemanova Čarodějova učně – nejstrašidelnější pohádky, kam až paměť sahá. Už jen s přivřenými víčky jde z té písničky mráz po zádech a když v noci usnete a vloudí se vám do snů tak ráno zjistíte, že vaše havraní vlasy jsou jako bílé jako sníh. A pak je tu ještě jeden adept na titul „The best“. Je jím Lapač snů – závěrečné dětské rozprávění o kunách a o strachu, roztomilé a něžné, ale plné zranitelnosti.

 

Nic z výše zmíněného, až snad na tu lidskost a negativitu, však koncept netvoří, nebo aspoň ne v prvním plánu. Deska sama o sobě je silná, ale poskládaná z písniček na první pohled velmi individualistických. Kopernikovský převrat přijde až v okamžiku, kdy posluchač zjistí, že je celá deska soundtrackem Švejdíkova komiksu. A ne jen tak ledajakým. Má za úkol jej interpretovat a dovysvětlovat, ne jen podbarvovat. Bez hudby je ten obrázkový příběh sice pochopitelný, ale až pohříchu osekaný o vše podstatné. Deska bez komiksu funguje díky výmluvnosti písniček, komiks bez desky však sotva.

 

A i když to není nejoriginálnější tandem všech dob, a není to ani koncentrovaná nicota a špatnost, ale rozhodně je to dost dobrá věc na strávení nejednoho pošmourného večera, kdy se chcete dostat do depky, nebo si tu stávající prohloubit až kamsi do hlubin vaší rozmarné a zhýčkané duše.




Další zprávy

O NÁKUPU
© Indies Scope

IČ 105 34 181     /     Dolní Loučky 191     /     594 55  Dolní Loučky u Brna

příměstský tábor Brno