Info: Bazarem proměn: A Tribute ... - Ivan Hartman - ihned.cz

fotkaCo ještě snesou písně Vladimíra Mišíka? Nejlépe je zpívají Jablkoň a Tara Fuki Dvaadvacet interpretů nahrálo na desku Bazarem proměn své interpretace písní Vladimíra Mišíka. Místy se oslavné album poslouchá s rozpaky a místy s nadšením. Například dvě verze Slunečního hrobu: Musica Folklorica jej hraje mramorově, Čankišou píseň promění v uvolněný mejdan.

Ve většině písní, které za svou kariéru nazpíval Vladimír Mišík, je natolik silný potenciál, že se jinou interpretací ani nedají zkazit. Ať už je hraje jakýkoliv alespoň trochu schopný hudebník a třeba i jakkoliv podivně. V mišíkovském základu spočívá štěstí desky Bazarem proměn, kde dvaadvacet stylově rozdílných skupin či hudebníků oslavuje kariéru jednoho z praotců českého rocku zpěvem jeho písní.

Výsledek je téměř shodný s dalšími podobnými českými projekty poslední doby: například poctou kapele Abraxas či Filipu Topolovi nazvanou Sbohem a řetěz. Tedy: místy se album poslouchá s nadšením a místy s rozpaky.

Michael Kubesa, zpěvák skupiny Ládě, který na albu dává písni Tma stéká do kaluží svým hlasem průraznou "negerskou" atmosféru coby nějaký zmelancholičtělý Louis Armstrong pro jednadvacáté století, se k Mišíkovi hlásí jako k jednomu z nejdůležitějších lidí svého života.

"Někdy nevím, zda jeho přínos pro tvarování mé duše nebyl významnější než genetický dar mých předků," tvrdí pateticky, ale smysl to dává, především pro Kubesovu generaci, která začala rockovou hudbu poslouchat na přelomu 60. a 70. let v socialistickém Československu. Mišík sice nebyl jedinou formující osobností, ale i díky tomu, že má rollingstoneovskou vůli skonat na pódiu, vydržel se ctí koncertovat už pět desetiletí a to ho stále činí aktuálním.

Vydavatel desky Indies Scope však zřejmě neumí říct "ne", tak jako to naopak dokáže Mišík při pečlivém výběru vlastního repertoáru. A tak téměř osmdesátiminutové album je příliš dlouhé nikoliv fyzikálně, nýbrž pocitově. Kdyby na něm nebyly některé verze, jež znějí jako od okresních tanečních orchestrů, nikomu by nechyběly. Záměr typu "panu Mišíkovi s láskou" coby umělecký program nestačí.

Kapely jako Tady to máš, David Stypka Band, Bran či Jarret sice hrají solidně, ale jejich verze Mišíkových písní troskotají především na zpěvácích, i když s hlasem třeba probarvenějším, než je Mišíkův, ale s výrazem bezkrevným a s píchlou duší. Kupodivu také lídr krásně zvonivě hrající Mňágy a Žďorp − jak staré "folkové" písni Cesta do dětství náleží − Petr Fiala někde cestou do nahrávacího studia ztratil půl vášně.

Jak je to s vášní, dokládají také dvě verze Slunečního hrobu, hitu 60. let ještě z Mišíkova období s kapelou Blue Effect, které album Bazarem proměn zarámovaly. Na úvod hraje Sluneční hrob cimbálovka Musica Folklorica, sice technicky dokonale, ovšem mramorově, svázána až obrozeneckým patosem. Teprve tutéž píseň v závěru alba promění Čankišou v uvolněný mejdan. Rytmicky s ní odletí do Afriky, aby se vrátili k české zádumčivosti uložené v hloubi Slunečního hrobu, který Čankišou vykopávají s psychedelickou energií nadopovaného hrobníka.

Respektují tak čas vzniku písně a zároveň si s ní pohrávají se současným nadhledem. Asi jako když Robert Plant posouvá novými interpretacemi staré písně Led Zeppelin − pravda, Plant je nedostižný, ale metoda je to příbuzná.

Trochu zmatení vnáší do alba "pražská kavárna" − elektroničtí Jan P. Muchow či Boris Carloff. Především Muchow se zpěvačkou Elou, kteří si vybrali píseň Stříhali dohola malého chlapečka, se jako heretici vylučují z "církve" Mišíkových věrných. Proslulá klasika tu vyznívá coby rozhárané melodrama pro jednu "zhrzenou" zpěvačku a studený elektronický doprovod. Původní zpěvnost je potlačena, zdůrazněn je Kainarův text deklamovaný jako jeden ze základních mýtů moderní české kultury. Tím se po čtyřiceti letech už opravdu stal. Takže Muchow zvolil řešení výstižné tak, jako když kus masa pleskne o zem.

Ale přece jen to nejzásadnější na albu Bazarem proměn řekly k Mišíkovi skupiny Jablkoň a Tara Fuki. Až navýsost vyzdvihly potenciální zpěvnost Mišíkových Soch a Co jsem si vzal − a v tom dokonce předčily původního interpreta. Způsobily to především ženské hlasy − Marie Puttnerové, respektive Doroty Barové −, tak přirozené a líbezné. Ale také průzračně jednoduše doprovázené, jako kdyby z písní nechtěly dělat žádnou "muchowovskou sociální vědu", ale šířit je coby esteticky čistou zvěst.

Toho ale každý schopen není. Zvěstování vždy náleželo vyvoleným. A Vladimír Mišík k nim patří také. Jinak by ani nebyl důvod desku Bazarem proměn natočit.

Ivan Hartman - redaktor kulturní rubriky

http://art.ihned.cz/c1-64470660-tribute-to-vladimir-misik-recenze




Další zprávy

O NÁKUPU
© Indies Scope

IČ 105 34 181     /     Dolní Loučky 191     /     594 55  Dolní Loučky u Brna

příměstský tábor Brno