Info: Miláček slunce - Milan Tesař - mestohudby.cz

fotka Květy svou laťku nepodlézají. Miláček slunce Květy svou laťku nepodlézají. Miláček slunce Sny, surrealistické obrazy a velká dávka fantazie. Po třech letech přišla s novým albem skupina Květy.

„Mně se sny nezdají,“ prohodila nedávno kousek ode mne v tramvaji nějaká dívka. Mýlila se, každému z nás se zdá za noc tolik snů, kolika spánkovými fázemi stihne projít. Jenže zatímco někdo si sny nedokáže vybavit, jiní, včetně autora těchto řádků, si je užívají. A další z nich čerpají ve své tvorbě. Pianista Marek Novotný například nazval své album Leland Dream podle melodie, která se mu v noci zdála. Martin Kyšperský ze snů čerpá dlouhodobě. I když oficiálně nevyšlo album Sny experimentální kapely Mahaut, které obsahovalo zhudebněné Kyšperského sny, něco málo ze surreálné Martinovy poetiky proniklo na alba skupiny Květy. Titul minulé desky Bílé včely inspiroval sen o stejnojmenném viru, který mění lidské buňky v rostlinné. A název nového alba Miláček slunce má pro změnu původ ve větě „Za dveřmi stojí miláček slunce“, pronesené opět ve snu.

Pro vnímání alba jako celku není důležité, zda si autor vysnil i konkrétní příběhy vtělené do písní. Přesto některé texty snové obrazy připomínají – nejen nadreálnou povahou a mlhavostí, ale i použitou syntaxí. Typickým příkladem je píseň V jezeře mléka a mlhy, jejíž text kombinuje odosobněný popis místa s dějem v přítomném čase: „Na bílém ubruse je čokoláda a přicházejí taky sousedi s vínem, chvíli nikdo na nikoho nenadává, je tu i strýc. Děti proskakují mezi stromy a piští a slunce zapadá do limonády…“ Nebo píseň Ty: „Jsem za matně lesklým zrcadlem v stínu stromu, lístku padlém…“ A do třetice Cizinec, „obyčejný“ příběh, který na mne působí jako něco mezi snem, magickým realismem, Franzem Kafkou, Karlem Čapkem a absurdním dramatem: „Přišel jsem domů a u mě na gauči někdo leží. Deska se zdvíhá a zase klesá níž… […] Namazal jsem mu chleba, uvařil čaj a čekám.“ Jak se cizinec, možná dnes tak populární uprchlík, do bytu dostal? Kdo je to? A je to vůbec důležité? Není, protože důležitější je vůně, která stoupá z kabátu v předsíni a která evokuje hořící uhlí nebo vagóny. V těch několika verších se skrývá tolik možných významů a taková dávka fantazie, že je toho pro jednu píseň málem škoda.

Martin Kyšperský jako textař zraje (i když od skvělých výkonů na minulém albu Bílé včely se už moc vyrůst nedá), ale současně se jemně posouvá i celá skupina. Sestava Květů, osm let beze změny, vystavěla album řemeslně zručně a především invenčně. Výsledek je možná méně hitový než Bílé včely (Pole tráva a činžáky pro mne zůstávají Kyšperského nejchytlavějším songem), ale pestrostí minulému albu může směle konkurovat. Syrovost písní Syn a Opičí král, tepot skladby Věrka, elektrické bicí v Cizinci, vokál hostující Míši Antalové v Kočičím domě – to jsou spíše náhodou sesbírané příklady z alba, jehož žánrový rozptyl sahá – vracím se k písni Cizinec – od industrialu hořícího uhlí k trampským vagónům. Ostatně verše „Jeden špekáček, jeden prut, jeden votvírák a jedno pivo“ bych od Květů nečekal, ale nakonec do Kyšperského snově vzpomínkové poetiky zapadá.

Při pozorném poslechu vystopujeme nejen jistou návaznost na minulou desku Květů (souvisejí David a Eva z první písně předchozího alba s Oldřichem z první písně z nové desky?), ale je tu i kontinuita s Martinovým sólovým albem Svetr. Na něm autor vzpomínal na časopis ABC a komiks o Malém bohovi a v nových písních Květů se objeví Opičí král s Čuníkem (Dobrodružství opičího krále) nebo tričko se Sandokanem (Uklízím pokoj). Od kontinuity a návaznosti je samozřejmě jen krůček k opakování. A v některých momentech mi melodie z Miláčka slunce skutečně připadají důvěrně známé, zvlášť ve spojení s Martinovým charakteristickým způsobem zpěvu. Nikdy to však není v takové míře, že by měl člověk pocit, že Květy samy od sebe opisují. Navíc už zmíněnou aranžérskou pestrostí – a s ní souvisejícím výběrem hostů (Jan Unger, Josef Klíč, Filip Nebřenský, Míša Antalová) – se kapela posunula opět o kus dál.

A co na to slunce? To je ve skutečnosti hlavním hrdinou alba. V první písni (Je podzim) se sice zeptá: „Vy už mne tu nechcete?“, v ČKNO je jen „jedna hvězda a černá tma“, v písni Uklízím pokoj najdeme ve skříni „zahrabanou tmu“, ale přes mlhu (V jezeře mléka a mlhy) se dostaneme tam, kde „se leží na Slunci v nekonečném dni“ (Kočičí dům), v písni Ty najdeme „slunce s tváří pampelišky“, ve skladbě Jablka „kolem se posouvá slunce, jenže už nemá žádnou sílu“. A v závěrečné skladbě Psi „rudé Slunce je tak nízko nad zemí“, jako by se znovu chtělo ptát: „Vy už mne tu nechcete?“ To album vlastně tvoří jeden celek, jeden cyklus, ať už snový, nebo skutečný. Přitom při každém dalším poslechu nabízí nová dobrodružství. Věřím, že i za tři roky to bude fungovat. Bílé včely z roku 2012 jsou totiž také stále inspirativní. A na Miláčkovi slunce Květy s laťkou dolů nešly.

http://www.mestohudby.cz/publicistika/kritika/kvety-svou-latku-nepodlezaji-milacek-slunce




Další zprávy

O NÁKUPU
© Indies Scope

IČ 105 34 181     /     Dolní Loučky 191     /     594 55  Dolní Loučky u Brna

příměstský tábor Brno