Vlnobeat - Antonín Kocábek - tyden.cz

fotkaPo minulém, poněkud uspěchaném albu Neslýchané, které zůstalo skryto ve stínu svého originálního bonusu s překlady pro neslyšící, si tentokrát spolek okolo Jardy Svobody dal na čas. A přestože sestavu znovu po letech posílilo banjo, koncept i zvuková tvář kapely zaznamenala od minule snad nejmenší proměnu v celé historii. Jakoby tu pětice dokončila to, co už naznačovaly dvě předchozí nahrávky - tedy po dvaceti letech téměř návrat k původnímu rockovému pojetí.

Zapomenuto je world music období s klarinetem či akordeonem, zapomenuta je téměř i folková podoba z desky Přítel člověka: i když základ - tedy melodicky silné písničky, jejichž spojovatelem je vzdorování osudu a protest proti konzumnímu pohodlí - zůstává stejný. Leader ovšem v rukou už zas ponejvíce pevně třímá kytaru, bubeník Václav Pohl sedí za kompletní soupravou, a i Jana Kaplanová jakoby tu stále častěji utíkala od trubky ke klávesám. Přičemž ty už zdaleka nemají jen zvuk harmonia. Namísto fatálních osudů tu ale kapela nabízí až nezvyklou radost ze života, přímější pohled na lásku a projevy citů bez obalů metafor.

A ještě méně zaobalené je tu Svobodovo vymezení se současným civilizačním neduhům a pavučinám konzumního žití. Není to nic nového, znalci tvorby si jistě vzpomenou na písně Lovci lebek nebo Mraky, nicméně pojmenování jsou tentokrát zas o něco trefnější. A co je sympatické, nejsou tu žádné pokrytecké výmluvy na ostatní, na společenský řád (ať už mu budeme říkat kapitalismus či libovolně jinak), prostě třídní rozdělování na "my" a "oni", ale jasná deklarace, že se to týká kohokoli z nás.

Daleko častější než kritika jsou ovšem tentokrát vedle láskyplných vyznání hlavně oslavy radostí života (Pokaždé, když přicházíš nebo Tenhleten den). Zaskřípe to jen výjimečně, třeba při až trochu křečovitě prvoplánovém pohledu na stále potřebnější toleranci v Úhlu pohledu, většinou spíš vítězí přirozenost a samozřejmé podání každodenních pravd, které si už často ani neuvědomujeme, a o to je cennější, když je někdo pojmenuje. Svoboda má totiž skvělý dar "vyhmátnout" to, co je v životě opravdu podstatné a důležité. Nálepka "lovepunk" má něco do sebe.

Jestliže textově je tu znát prohloubení a posun, hudebně jde o tradiční Traband, přímočarý jak na debutu, bez větších překvapení. Zvuk banja (tentokrát pětistrunného) sice směs rocku, country, dechovky i občasných ozvěn hippie estetiky i psychedelie šedesátých let, příjemně zpestřuje, ale jinak lze těžko hovořit o něčem jiném, než návratu ke kapelovým jistotám. Kořeny se nezapřou a obvyklou žánrovou směs tentokrát nic nenarušuje.  Je tak otázkou, zda album může hudebně oslovit i někoho jiného resp. nového, než dosavadní (přiznejme, že věrné) posluchače.

I bez příběhů a přetvořených, odposlouchaných či zažitých historek vydatná porce emocí a nálad i tentokrát funguje. Mnohé písně stále dokáží vlévat naději, pomáhají překonávat problémy a méně cynické jedince snadno mohou i dojímat. Je to vlastně podobné jako s tou českou, často vzpomínanou "blbou náladou" - ti kteří budou chtít, mají na ni v aktuálním albu vynikající lék.

Antonín Kocábek

http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/hudba/priboj-vln-emoci-i-skladanka-z-francouzske-kuchyne_328518.html




Další zprávy

O NÁKUPU
© Indies Scope

IČ 105 34 181     /     Dolní Loučky 191     /     594 55  Dolní Loučky u Brna
×