Čím jsou Květy (zdánlivě) hudebně jednodušší a čitelnější, tím lépe. Ať už se v řadě jemnějších písní (My děti ze stanice Bullerbyn, Pole, tráva a činžáky...) posouvají málem k folk-rocku, nebo naopak k rocku hlučnějšímu (Lesní duch, Kostra...), textová podobenství, příběhy, stíny a náznaky příběhů i slovní hříčky mají díky větší zpěvnosti a přímočarosti hudby silnější dopad. Další důležité novum? Kapela zdůrazňuje, že se tentokrát obešla bez přispění hostů. To samo o sobě nemusí mnoho znamenat, ale všimněte si, co to udělalo se zpěvem principála Martina E. Kyšperského. Když musí obsáhnout všechny „role“, je jeho vokál najednou daleko výrazově pestřejší, tvárnější, jistější a paradoxně ještě přesvědčivější. Střela zastavená v jantaru (2007) i Myjau (2009) byly zralé, „definitivní“ a osobité desky. Květy přesto dokázaly s (opět zdánlivou?) lehkostí přilákat Bílé včely na úplně nové louky a přitom nezapřít rodný úl. Patří totiž k těm vzácným kapelám, které se namísto lpění na pevných kramflecích skutečně cíleně vyvíjejí.
hodnocení: ****
TOMÁŠ S. POLÍVKA
CZK
EUR
USD