Info: Bílé včely - Jiří Karban - kultura21.cz

fotkaV bludišti běsů


Kapela Květy úspěšně saje z bohatých alternativních tradic brněnské hudební scény a nikdy nezklame. Její aktuální album Bílé včely je jedním z nejzajímavějších vydavatelských počinů letošního roku. Vskutku syrová hudba ve spojení s originálními texty snese ta nejpřísnější měřítka.

 

Zvláštní muzika. Jako by v ní bylo obsaženo všechno podstatné, co trápí průměrně citlivého člověka 21. století. Jsou v ní smíchány šílenosti, jejichž „existenci“ si málokdo přizná. A když ano, tak jedině s pomocí psychoterapeuta…

Dvanáct skladeb nahrály Květy letos v létě ve studiu Ondřeje Ježka, který patří k vyhledávaným zvukovým alchymistům. Kapela, jež působí na hudební scéně od roku 2000, se tentokrát rozhodla pracovat v základní sestavě: Martin E. Kyšperský (zpěv, kytara), Albert Novák (housle), Aleš Pilgr (bicí), Ondřej Čech (baskytara). Muzikanti se během nahrávání chopili i dalších nástrojů a pomůcek (klávesy, banjo, ruční ždímačka, zvonkohra, perkuse…) a nepotřebovali žádnou výpomoc. Jediným „hostem“ byl vlastně jen Ondřej Ježek, jehož dobrým zvykem je čarovat ve studiu (geniální fór od něj čekejte ve skladbě A. Kurosawa).

Písně, které jsou poskládány na albu Bílé včely, zrály delší dobu. Jejich kompletní autorství (hudbu i texty) má na svědomí Martin E. Kyšperský (ročník 1980). Pokud se rozhodnete vstoupit do jeho světa, musíte se připravit na příběhy a sny, při jejichž poslechu vám nebude příliš do zpěvu. Kyšperského optiku lze chápat i jako výpověď generace současných třicátníků.


Hned v úvodní skladbě My děti ze stanice Bullerbyn se můžete seznámit s trojicí outsiderů – s Lukášem, který vykrádá chatky, s Davidem, myčem oken, a s Evou, právě vyhozenou z telefonního centra. Nikdo z nich není šťastný. Nepochopení, odcizení, beznaděj jsou méně či více obsaženy i v dalších písních. „A z holek jsou starý unavený ženský/ ty nejlepší stejně dávno už odešly/ vlastně je dobře, že nemám doma žádný fotky/ sponky do vlasů, dopisy ani mašli,“ vypráví lídr kapely v písni Kámoši a vám z toho může být tak ouvej, že jste ochotni sdílet nápad „jít ven v dešti a utopit se v loužích…“

Spolehlivým pomocníkem duchovního otce Květů jsou bezpochyby démoni. Zdá se, že jejich působením získávají jednotlivé skladby to správné kouzlo. Posluchač si pak nemůže být jistý vůbec ničím. Jsem v realitě? Nebo ve snu? Mám snad halucinace? „Existuje něco jako lesní duch/ kterej nemá maso ani kosti/ ale když se tak procházíš po mechu/ už cítíš v zádech jeho oči“ (Lesní duch). Podobnou nejistotu zřejmě pocítíte i při poslechu skladby Kostra, tady už končí všechna legrace: „Slyšíš tu píseň a nemůžeš spát/ duchové volají o tvoji krev…“



Úzkostné stavy živené existenciální tísní občas střídají touhy najít vnitřní harmonii. „Ale něco jako mír/ v sobě určitě nemám/ něco jako mír/ anebo odpuštění/ ať dělám co dělám/ hledám kde hledám/ něco tam je/ ale tohle to není…“ (Po zarostlém trávníčku). Kyšperského texty a písně si lze vykládat i jako návod, jak pracovat s vlastními pocity a vnitřními hlasy: nic necenzurovat, hlavně žádnou autoregulaci, ať energie (jakákoliv) proudí!

Když hrají Květy, napadne vás, že k vám promlouvá člověk kousek od propasti. Nebo je to jen mistrovská stylizace, která vás má nasměrovat zpátky k sobě? I tak! Třeba právě od dokonalého sebepoznání vede cesta jinam. Všimněte si: nenápadné světlo zasvítí v písni Na útěku: „Dejte mi malý kousek naděje/ necítím žádnou, možná ale je…“


Hodnocení: 90 %
Jiří Karban

http://www.kultura21.cz/hudba/5705-kvety-blie-vcely




Další zprávy

O NÁKUPU
© Indies Scope

IČ 105 34 181     /     Dolní Loučky 191     /     594 55  Dolní Loučky u Brna

příměstský tábor Brno