Info: Bílé včely - Karel Veselý - www.aktualne.cz

fotkaKvěty probuzené ze sna hrají písně o ztracené generaciKarel Veselý

Až dosud bylo poznávacím znakem skupiny Květy rozverné hudební kutilství a surreálné texty Martina E. Kyšperského, který do svých písniček rád zpracovával příběhy ze snů. Na šestém studiovém albu Bílé včely ale jako kdyby hrdiny domácího alternativního rocku někdo prudce probudil a přinutil vykouknout ze své lyrické bubliny na svět kolem nich. A v něm spatřili svoji smutnou generaci bez perspektivy, která se potlouká od ničeho k ničemu a marně hledá svoje místo ve světě, kterému přestala rozumět.



Kyšperský o svých vrstevnících zpívá hned v úvodní písni My děti ze stanice Bullerbyn, v jejímž refrénu se proplétají názvy idylické dětské knížky Astrid Lindgrenové s autobiografickým feťáckým románem Christiane F. Dětsky hravá folková poetika předchozích desek Květů se tak symbolicky střetává se syrovým realismem, který doprovází i patřičně neučesaná hudba postavená tentokrát skoro výhradně jen na kytarových riffech.

Brněnská skupina, která si za své dvě poslední řadové desky Střela zastavená v jantaru a Myjau odnesla Anděla v kategorii alternativy, se na nové desce vydala do podstatně temnějších vod, které skvěle charakterizuje slogan: „Všechno to špatný, kéž se mi jenom zdálo".

Posledním studiovým počinem Květů byla loňská deska V čajové konvici, na které Kyšperský a spol. zpracovali písně z divadelního představení o puberťačce Fagi. Typicky rozverný styl měl i boční projekt bubeníka Aleše Pirgla a jeho „rodinné" kapely Bioorchestr, který dokonce vyšel v společné edici se stolní deskovou hrou. Drásavé Bílé včely ale pro společný poslech rodičů a dětí rozhodně vůbec vhodné nejsou.


Zvuk nové desky se možná zrodil na kazetě Broňa session, na které Květy vloni nahrály znovu své starší písně v nijak neupravované koncertní podobě. A nebo v přímočaré coververzi Ve skutečnosti, kterou ozdobili Dáreček - tribute album Mňágy & Žďorp či obdobně znějící předělávce písně Právě tady od skupiny E na kompilaci Brzo na mě přijde řada. Ať tak či tak, Kyšperský, jenž měl vždy blíže k rozvážným folkovým písničkářům než k rockovým bouřlivákům, zní na novince tak agresivně jako nikdy předtím a když zpívá: „Všichni moji kámoši jsou mrtví anebo v dálce" (Kámoši), máte pocit, že všechno je už ztraceno.

Naději aby jeden lupou pohledal. Není ani v písních s jeho typickou přírodní tématikou - Kopýtka či Lesní duch místo osvobození z mumraje civilizace nabízí jen syrové poznání, že příroda je stejně kruté místo jako lidský svět.

Nejsyrovější je v tomto ohledu píseň Kostra, kde Kyšperský do drnčícího efektovaného riffu vypráví příběh kostry, které se znelíbilo chování svého majitele a chce ho opustit. Posluchačsky možná nejméně přístupnou píseň z Bílých včel mimochodem vydavatelství vypustilo v létě jako první internetový singl z nové desky. Jestli chtěli fanoušky připravit na šok z nového materiálu, pak se jim to povedlo skvěle.

Kyšperský na Bílých včelách znovu potvrzuje svoji pověst výjimečného textaře. Nikdo jiný z jeho současníků nedokáže říct věci tak zhuštěně, přesně a přitom neotřele. V úvodní písni shrne všechnu beznaděj své generace do minimalistického refrénu „Sto roků samoty a jedna lžíce na boty", v Kámoších zase „kreslí" smutný obraz „pneumatik na rohu ulice", což možná napsané vypadá obyčejně, v písni to ale sedí přímo fantasticky. Stejně jako když halucinační kolotoč myšlenek nespavce popíše v stejnojmenné skladbě jako „barevného papouška noci".

Podobný dar obrazotvornosti měl v textech Filip Topol. Kyšperského poetika je také zbavená básnických klišé a někdy si může dovolit říct i vyloženou banalitu, která má v správném momentě větší sílu než sebelepší rým. („Evu vyhodili z práce, půl měsíce v telefonním centru, řekla někomu, že je blbej, jenže oni si to natáčejí. Potkal jsem ji na rohu náměstí, zrovna si kupovala párek.")

Tři roky staré chválené album Myjau byla pestrobarevná kolekce, na níž se Květy hudebně i textově vydaly hned do několika směrů zároveň, Bílé včely jsou černobílé a více uzavřené do sebe. K předchozím nahrávkám odkazuje hříčka A. Kurosawa, kterou kapela nejprve nahrála normálně, aby ji pak ale použila puštěnou pozpátku a Kyšperský do ní mohl rozehrát svoji dadaistickou slovní hru, v níž poslední slabika verše určuje začátek toho následujícího.

Stejně jako miniatura Tvůj dům jsou ale jen krátkým oddechnutím od mrazivé atmosféry desky, kterou Květy tentokrát nahrály bez hostů a jediným spolupracovníkem byl zvukař Ondřej Ježek.

Drásavý zvuk Bílých včel odkazuje až kamsi k normalizačnímu undergroundu, kde ve sklepích vznikala hudba stejně nevlídná jako její doba. Možná, že česká společnost znovu dospěla do podobného momentu, v němž slogan „Dejte mi malý kousek naděje, necítím žádnou, možná ale je" (Na útěku) zachycuje dobu stejně dobře, jako když Petr Váša v druhé polovině osmdesátých let zpíval „Jde to všechno nějak z kopce."

Přesto Květy nabízí na Bílých včelách nějakou katarzi. Kromě obligátní lásky (v textech ale také problematizované) je to cesta. V poslední písni Marco Polo vypráví Kyšperský příběh italského cestovatele, který procestoval půlku světa, ale doma jeho příběhům nikdo nechtěl věřit. Zkusit vidět svět znovu trochu jinak může být lékem na smutky. „Dlouho se mi zdá, že musím za tebou jít" zpívají Květy na závěr nové desky a radí nám, že než se utápět v beznaději, je lepší se vydat ven. Třebas by to bylo jen před vlastní dům.

Karel Veselý
http://aktualne.centrum.cz/kultura/hudba/clanek.phtml?id=763851





Další zprávy

O NÁKUPU
© Indies Scope

IČ 105 34 181     /     Dolní Loučky 191     /     594 55  Dolní Loučky u Brna

příměstský tábor Brno