Nevěř tichu - Milan Slezák - www.freemusic.cz

fotka
Dá se věřit tichu? Odpověď na takovou otázku v pořadí druhé album souboru FruFru sice nedává, zato však představuje současnou, sportovní terminologií řečeno, velice slušnou formu jedné z těch zajímavějších a invenčnějších kapel naší alternativní scény (termín alternativní berte, prosím, v tom nejširším slova smyslu). Prvním plus je už nevšedně pojatý obal. Pak vložíte CD do přehrávače a ... "2005 - sláva, začal věk robotů...", hulákal kdysi Dalibor Janda téměř ze všech radiopřijímačů. Kapela kolem Václava Bartoše (ex-Pluto) zpěváka, klávesisty, textaře a hráče na elektrické pady a steel drumy to vidí dnes už trochu jinak. Hned po pár prvních tónech sdělí posluchači, že "minulost patří robotům, současnost začala v sobotu...". Jako "otvírák" to není vůbec špatné. Už od začátku si totiž můžete začít ověřovat, že v porovnání s první deskou Hmotný svět působí toto album ve výsledném vyznění jako zvukově vyzrálejší, ucelenější a přestože jej FruFru nahráli už prakticky jen ve čtyřech, zdá se, že má větší drive a přímočarost. Možná je to i tím, že se struktury jednotlivých skladeb tváří navenek méně komplikovaně a jakoby přehledněji, možná to mají na svědomí různé (někdy až pseudoindustriální) samplované zvuky, které se po personálním úbytku bubeníků a perkusistů v řadách kapely dostaly do role prvku, který někde podporuje hypnotické vyznění rytmů a jinde zas je sám tím ostře tepajícím motorem, jenž hrne skladbu nekompromisně vpřed. O FruFru se říká, že jsou žánrově prakticky nezařaditelní. V jejich tvorbě naleznete nepochybně názvuky rocku, jazzu, funky a taneční muziky, ale třeba i industrialu nebo world music. Možná si řeknete, že je to trochu nesourodý mix. Je to tak, ale velkým kladem FruFru je fakt, že právě ze všemožných vlivů a podnětů dokáže sestavit naprosto ucelenou, zajímavě rytmicky členěnou podobu skladeb posouvanou ještě o krok dále neobvyklými texty. Silnější místa alba? Kdo má FruFru zafixované již pod určitým "zvukovým vzorem", chytne se už u melodického motivu úvodní Minulost patří robotům. To nejlepší ale čeká až uvnitř. Když se po "kolonizátorské" skladbě Běloši ("Jedeme k vám na ostrov a vezeme vám černý kašel a neštovice. A co více? Syfilidu a taky bídu a v neposlední řadě naši víru...") vynoří první tóny kompozice nazvané Jsi, tak podmanivě načichlé jazzrockem s příchutí výbojů brněnské alternativy 80. a 90. let, máte najednou chuť se na tomto místě alba zastavit a ve smyčce si některé úseky z ní přehrávat dokola, jak se říká, až do úplného bezvědomí :-) . Rytmicko hudební doprovod je prostě jedním slovem uhrančivý. Popustíte-li zde uzdu fantazii, může se vám zdát jakoby se party muzikantů z okruhu Dunaje, Pluta a spol. propojili s nezkrotnou barevnou a přitom potemněle tajemnou rytmikou The Creatures. Jeden z vrcholů desky. Laťku ale nikterak nesnižuje ani následující skladba Vlci. Rozjíždí se sice naoko zvolna a nenápadně, ale když v refrénu zpěvák vokálně přitvrdí a adekvátně tomu se náhle přidají i agresivnější klávesové zvuky, vytrhne z posluchačské letargie snad i toho největšího skeptika. ... a do třetice všeho dobrého - Zaříkávání proti upírům a nočním můrám - znovu "perkusionistické hrátky" na téměř industriální či poněkud drsnější a "černější" notu, s nimiž kontrastuje civilní polovyprávěný vokál. V okamžiku, kdy přes relativně úsporné, ale působivé "rytmické orgie" přechází v závěru kytarové sólo, dostáváte se znovu do stavu, v němž byste ochotně přijali i fakt, že by finále této položky playlistu trvalo třeba i pět minut. Netroufám si tvrdit, že by poslední dva kousky - Nevěř a Med byly, řekněme, slabé. To ne. Jen v porovnání s těmi třemi předchozími se ona neuchopitelná uhrančivost a podmanivost postupně trochu vytrácí. Nevěř pěkně basuje a hravé motivky spolu s "rozvrzanou" kytarou ještě náladu vcelku drží. Med už jakoby posluchače zklidňuje (nadstandardní nápady na využití rytmických nástrojů jsou ale zřetelné i tady) a snaží se jej připravit na to, že album vlastně za chvíli skončí. Do finále ho pak dovedou už jen bzučící včely... Nevěř tichu je zvláštní album. Není z těch, jež byste si bez rozmyslu pouštěli jako pouhou hudební kulisu několikrát denně. Donutí vás totiž na mnoha místech k soustředěnějšímu poslechu a s každým dalším přehráním vás dokáže znovu zlákat do svého specifického světa.

Autor: Milan Slezák, 23.12.2005, http://www.freemusic.cz/clanky/4358.html




Další zprávy

O NÁKUPU
© Indies Scope

IČ 105 34 181     /     Dolní Loučky 191     /     594 55  Dolní Loučky u Brna
×