FRU FRU: NEVĚŘ TICHU
Zaslechl jsem výtky, že pětatřicetiminutová stopáž za plnou cenu alba hraničí s drzostí. Nesouhlasím. Říct stručně všechno, co je třeba, a neředit vodou, není drzost. Je to – dnes zřídka vídané – umění. Tolik spíše organizační poznámka, kterou chci zároveň říct, že tak silné, hutné, koncentrované a atakující album člověk neslýchá každý den a z české produkce už vůbec ne. Pro mě osobně je Nevěř tichu překvapením dvojnásobným, protože mě Fru Fru, postplutovský „život po životě“ zpěváka Václava Bartoše, vlastně nikdy moc nebavili – laťka byla nastavena až příliž vysoko (nebo jen mému očekávání neodpovídala Bartošova změna stylu po rozchodu s Pavlem Fajtem?). Teprve teď, po experimentech s mnohačetným obsazením a brouzdáním různými styly se Fru Fru vrátili k osvědčenému obsazení – byť multiinstrumentálního – kvartetu, který stojí přesně na dráždivém pomezí toho, čemu se říkalo alternativa v osmdesátých a devadesátých letech a čemu se tak říká i dnes. Nevím, jestli mám o Fru Fru hovořit jako o progresivních – pod tohle slovo se už schovalo až příliž neinvenčních hudebních impotentů. Nechci ani říkat, že jsou avantgardní, abych snad případného zájemce nevyděsil; Nevěř tichu můžete s velkým úspěchem poslouchat, aniž byste měli konzervatoř. Tak třeba takhle: Fru Fru výtečně hrají a zpívají melodicky, rytmicky, a dokonce i textově (což není v kontextu téhle muziky samo sebou) velmi silné a propracované rockové písničky v aranžmá, která jste asi nikdy neslyšeli. Vím, že je to poněkud vágní. Ale je to pravda.
Autor: ONDŘEJ BEZR, Reflex 9.3.2006, http://www.reflex.cz/ex_pdf/2006/ex10_morava.pdf
CZK
EUR
USD