Edel - Patrik Hronek

fotkaŽivotodárné vyústění dosavadních cest
Vladimír Václavek si za celou svou kariéru prošel různými kapelami či projekty a zdá se, že tuto svou nabytou zkušenost kompiluje na nově vydaném albu Edel. Z meditativních písňových poloh dělá úkrok do rockovějšího proudu, k čemuž mu pomáhají osvědčení i noví spoluhráči.



Vladimír Václavek už neodmyslitelně patří mezi jistoty na alternativní scéně u nás a jako jeden z posledních Mohykánů drží při životě dozvuky v minulosti tolik opěvované brněnské odnože. Největší jméno si udělal v kapele Dunaj, která v jistém směru u nás dodnes nebyla nikým na rockové scéně překonána. Svébytný jazyk a hudební kvalita Dunaje dokázala zaslouženě oslovit posluchače i mimo hranice České republiky.

Z této "mezinárodní" zkušenosti se potom vylouply dva neméně zajímavé projekty. Jako dozvuk a také na základech Václavkova prvního sólového alba Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj vznikla skupina Rale, jejichž první eponymní album (Wolf, 1994) pro mě osobně dodnes zůstává textově i hudebně na špičce toho, co se na české scéně vůbec kdy urodilo.

Dalším byl projekt Klar společně s Volkmarem Miedtkem a Dominikem Mohrem, který lze do jisté míry považovat za předobraz současné spolupráce s dalšími německými muzikanty. I když se na prvním albu Motten (Rachot/Behémót, 1995) objevují akustické, místy až meditativní skladby (např. Píse ň, Ibenbach) či experimentální kousky (např. You can do what you want), jednoznačně se jednalo o přímočarou rockovou hudbu se specifickým, mysteriózním projevem Volkmara Miedtkeho, který jako by odkazoval na to, co hypnoticky předváděl Václavkův spoluhráč Vladimír Kokolia v kapele E. U Klar to bylo obzvláště zřetelné během živých vystoupení, což bylo zaznamenáno i na nahrávce Live CZ (1997), kde hned od prvních skladeb je zřetelná nesmírná mohutnost a nezadržitelná valivost.

V repetativnosti a zásecích ve skladbě Gichtattacke z prvního alba nebo v sevřenosti posledního konceptuálního počinu Between Coma and Consciousness (A.M.P./Gingko Biloba Edition, 2002) lze najít jisté styčné body s právě vydaným albem Edel.

Pokud si k tomu přidáme to nejlepší, co Václavka v posledních letech, která charakterizuje jistá zklidněnost, potkalo, obraz aktuálního alba už bude celistvý. Mluvím zde samozřejmě o Miloši Dvořáčkovi, který Václavkovu zemitost znamenitě prosvětluje, o čemž už jsem psal v minirecenzi na jejich společný počin Život je pulsující píseň (Indies Scope, 2007).

Je příjemným zjištěním, že právě Miloš Dvořáček dostal na aktuálním albu relativně dost prostoru i v pěveckém projevu, k čemuž už pomalu směřoval na předchozí nahrávce. To, k čemu se v minulosti čas od času probojoval v přídavcích na koncertech Fru fru (více zde), nebo to, co aktuálně předvádí během svých sólových, plně improvizovaných vystoupení, kde sám strhujícím způsobem zaplní celý prostor, je tak ve vyžehlenější podobě konečně zaznamenáno i na další nahrávce.

Na albu Edel si Dvořáček pohrává hned v prvních dvou skladbách: Ouverture a Pohádka, kde opanovává hlavní pěvecký prostor. Dále se "doprovodně dostává ke slovu" i v převážné většině zbývajících kusů.

Druhým nosným hlasem je právě ten Václavkův. Především interpretace německy psaných textů z pera Tanji Ebeling opět odkazuje na jeho nezaměnitelný recitativ z několika předchozích projektů, kde se pro změnu třeba dotkl angličtiny.

Nelze však vůbec přehlížet zbývající dvojici. Ta totiž ke svému vyjádření používá úplně jiný jazyk. Frieder Zimmermann nezapře to, že se kytarově "chytřil" u Roberta Frippa, a tak i na Edel lze zaznamenat frippovskou kudrlinkovitost, cinkavost či soundscapes, avšak v Zimmermannově osobitém podání. Obzvláště funkční se to jeví ve spojení s Václavkovým oblíbeným opakováním motivů, často na akustickou kytaru.

Stejně podnětná spolupráce se odehrává i v rytmické sekci, kde dvojice bubeníků/perkusionistů - Matthias Macht a Miloš Dvořáček - dodávají skladbám neutuchající drajv.

Je dobře, že celá čtveřice se dokáže soustředit na hlavní, nosný motiv a jednotlivé skladby přespříliš nekomplikuje, což celému albu dodává punc svěžesti a především sevřenosti. A za tady toto já osobně nejvíce oceňuji onu dvojici německých spoluhráčů, která Vladimíra Václavka posouvá z pro mě nepříliš přesvědčivého období kolem alb Písně nepísně (Indies Scope, 2003), Ingwe (Indies Scope, 2005) a Život je pulsující píseň (Indies Scope, 2007) do prostoru, kde se životodárně potkávají všechny jeho dosavadní polohy.


http://patrikhronek.blog.cz/1006/zivotodarne-vyusteni-dosavadnich-cest




Další zprávy

O NÁKUPU
© Indies Scope

IČ 105 34 181     /     Dolní Loučky 191     /     594 55  Dolní Loučky u Brna
×