will be available in english soon... Czech translation follows
É Dva rekordo kompaktik digital óčeň good
Kuchyňská hra na pop, která zmutovala do suverénní tvorby: to je album Fonók, jeden z vrcholů letošní české písňové úrody. Bez ohledu na to, že Bára a Honza Kratochvílovi tu prozpěvují finská, litevská a hlavně vymyšlená slova. Duo Dva od prvních tónů chňapne posluchače do rozporu. V kutilsky dělné atmosféře hrají on a ona na všechno možné rukama nohama, místo milé naivity ale rychle zavládne zběhlost a cit pro pop eklektického 21. století.
Hlasy, perkuse či saxofon proudí do digitálních efektů a smyček, kde z nich partneři v manželství i hře tkají strukturu. Jejich Nunovó tango, Francé trancé či Fin zní jako úsilí kramářů, kteří se bůhvíjak ocitli na malé scéně Glastonbury a z voleje zkoušejí pobavit globální směs publika.
Málokdy se slyší písně, které nemají "normální" text, a přitom jsou snadné, občas přímo vlezlé. Hravost alba Fonók si mohou naplno užít děti (v čele se swingujícím tučňáčím brebentěním Pingu hop), ale i publikum současných folktroniků a kapel jako CocoRosie, Múm, Kammerflimmer Kollektief či argentinské Juany Moliny. Dva se od většiny z nich liší v tom, že zůstávají za všech okolností na slunečné straně světa.
Vlastně je malý zázrak, že všechny ty cirkusové rytmy, troubení na pusu a bizarní hlasové rejstříky se během patnácti (!) tracků nepřejedí. Zatím to dopadá dobře i díky vyváženosti ingrediencí.
Ani v rámci jediné písničky se dost dobře se nedá říci, čím jsou Dva především: samo-domo taneční zábavou, folktroniky se stylovou troškou infantilnosti, kabaretem odchovaným na scéně, anebo zralými studiovými mixéry tracků vrstevnatých jako cibule?
Jejich koncept "fiktivního folklóru" možná někdo přijme s rozpaky: místo aby korektně spojovali kultury, Dva ukazují, že někdy je zajímavější nerozumět. Cizí jazyky totiž představují jako proud zvuků, které mají svou nejasnou emoci a tajemnost.
Některá maďarská slova odposlechnou, jiná "ošvédují" odhadem, vším pak problikává globální hatmatilka: "kompjuter zéneg, monitor lágyok!" Polárnické Dua Dua patří k zaklínadlům, jimž zčásti rozumíme: "Minus celsius - calex galactic!" Kratochvílovic rodinná poetika nakonec publikum stmeluje a sbližuje: nerozumějí všichni stejně.
Repertoár, s nímž jsou už tři roky hvězdami domácí klubové scény (nemluvě o bizarním vystoupení v moskevské televizi!), dovedli na debutové album typicky po svém. Zvukovým mistrem byl tatínek Báry, matador z libereckého rozhlasu Josef Švarc; do vylidněného sudetského Padouchova však dorazil i profesionální producent Jayrope z Berlína.
Analogový zvuk pak docizeloval byvší zvukař od Mute Records. (Na albu je údajně slyšet i jezevčík, místní hmyz a zavařování okurek: bez ohledu na image "pili jsme u toho kozí mlíko" však z disku proudí skvěle detailní mix zvuku.)
V mikroklimatu menších divadelních scén u nás po desetiletí vyrůstají osobnosti: od Osvobozeného a semaforských hvězd přes Bolka Polívku, Jaroslava Duška, Davida Vávru, Moniku Načevu až ke generaci Marka Daniela a Pavla Lišky.
Nekonformní pop u nás právě teď mocně nakopli lidé z komunitních amatérských divadel devadesátých let: elektro s nadhledem Midi lidi povstalo z Dekadentního divadla Beruška, Dva zase z pardubického Divadla Dno.
Že by u nás bylo zdravější začínat s hudbou mimo hudební scénu? Možná se na divadelních prknech originalita, hledačství a žánrová zvichřenost skutečně víc odpouští.
Pavel Klusák, Respekt
Zdroj: Aktuálně.cz
http://aktualne.centrum.cz/kultura/hudba/clanek.phtml?id=622381
EUR
CZK
USD