will be available in english soon... Czech translation follows

Vébrové se to dobře létá s harmonikou

Debutová deska Jany Vébrové Kykyrý upozornila na novou hvězdu na naší hudební scéně. Ženy-umělkyně nám mužům budou donekonečna připomínat, že to nejsme my, kteří jsou vlastníky živelné intuice, kteří žijí jednou nohou v magickém čase, kteří si umí ponořit ruku po loket do pravěkých hlubin nevědomí a zalovit. To ony létají nad plamenem a běhají s vlky. Jana Vébrová čaruje svým hlasem, svým akordeonem, osobností. V tom jí vydatně pomáhá hudební partner a autor několika skladeb Ivan Acher, jejich spojení je dokonale harmonické a blahodárné. Oba mají smysl pro nesmysl naší mysli, jejich texty unikají síťce rozumu, ulétají do oblak a vracejí se k pramenům lidové písně. Až mě vraní mrtvice / posype dvorek peřím ocelovým / jen pády dořinčí o betonek / vyjdu nasbírat na oškubání. Jak říká sama zpěvačka, ony skladby „zprostředkovávají obraz, který si uvolněné představy samy nakreslily“.

V textech, které paří k tomu nejlepšímu, co dnes můžeme z domácích CD uslyšet, to šustí peřím. Obraz ptáků a křídel se opakuje píseň po písni v nejrůznějších obměnách, od svobody ptáka v letu, přes andělská křídla, která jsme nějak zapomněli pod sakem, až po nepolapitelnou mužskou ozdobu v písni Holůbek. Jestliže znějí některé skladby jako lidovky, jsou to ovšem lidovky moderní, někdy i značně ironické, volené proto, že vesnický naturel je bližší nespoutanosti tohoto alba a také slovácké názvuky pomáhají ladit do vlídné tesknoty. Zadumané se střídají s dryáčnickými, jak už bývá u takových alb zvykem, více pod kůží utkví ty naléhavé, kdy máte pocit, že skrze křehce vypadající dívku promlouvá sama bolest a hněv, kupící se po staletí. Jedna z nejsilnějších písní Tostese spletla jako by v náznacích evokovala polopříčetný křik nesmrtelné čarodějky, která střídá těla, prochází dějinami a končí v péči nějakého ústavu.

Holka s akordeonem? Aha další Radůza, ozve se nejspíš automaticky. Razantní zjev Radůzy jakoby nastolil představu, že všechny, které přijdou po ní, budou její kopií. S Radůzou má možná Vébrová společnou jistou míru naléhavosti a obnažené emoce, ale je méně vyumělkovaná, živočišnější a co se projevu a textů týče, možná má mnohem blíže třeba k Ivě Bittové, pokud už hrajeme tu čistě mužskou hru na porovnávání. Krom toho má Kykyrý mnohem promyšlenější hudební aranžmá, perkuse Miloše Dvořáčka a další nástroje Ivana Achera kolorují atmosféru a místy dosahují až hypnotického účinku. Jana Vebrová to s počtem živých koncertů nepřehání, ale kdo by se chtěl přesvědčit na vlastní uši, má možnost například 20. září v kavárně Pod Vesuvem v pražském Karlíně.

Ivan Adamovič - Pražský deník, 6.9.2007