Hradišťan a Jiří Pavlica

Vteřinou v lednu. Už v první skladbě alba O slunovratu došlo k naprosto osobitému hudebnímu uchopení Skácelovy poetiky. Není lehké mluvit o tom, co více vyjadřuje jedno druhé. Zda hudba svou jemností a tichostí (vždyť i hudba může být tichá) naprosto dokonale vyjadřuje náladu textu, nebo zda naopak text přesně převádí hudební sdělení do konkrétních slov. Jisté však je, že Pavlicova hudba dokreslila poetickou atmosféru půvabných Skácelových básní, obohatila jej navíc o subjektivní a slovy nepopsatelná sdělení a pocity. Vteřina v lednu je klidná a tichá stejně jako hudba Jiřího Pavlici a průzračný zpěv Alice Holubové připomínající ostré sluneční paprsky na čerstvě napadaném sněhu.
Lidovým textem Karneval putujeme v ročním dění dále od zimní nálady k jásavým svátkům masopustu. Ožívá před námi veselý svět venkovských slavností naplněný barevnými maskami. U jarní tematiky se zastavuje ještě i skladba Stopadesátý sonet o jaru, jehož křehké jarní světlo probouzí krajinu do nového života. A stejně jako se probouzí zvířata a rostliny, probouzí se a graduje i hudba. Opět ve shodě s textovou předlohou vystřídají počáteční tóny sólového cimbálu jasné a ostré akordy houslí, aby se později ztišily v hedvábném hlase Alice Holubové a doznívajícího cimbálu.
Významová mnohovrstevnatost básně Modlitba za vodu se nemohla neprojevit i v jejím hudebním zpracování. Její na první pohled zcela jasný text jednotlivých slok se odráží v pěveckém sólech Jiřího Pavlici. Rozmanitost a polysémantika pak naopak přichází s každým refrénem, v němž zní prokomponovaný zpěv mužského sboru cimbálové muziky. Stejně, jako zaznívá propletenec několika mužských hlasů, může mít i Modlitba za vodu několik tváří. Od „pouhé“ pitné vody sloužící k zahnání žízně, přes křišťálově čistou vodu jako všudypřítomného svědka naší minulosti, ze které bychom se chtěli napít, až k symbolice milé dívky. I sebeočistný symbol vody může být jednou z mnoha poloh této Skácelovy básně.
Kombinací Skácelova Rozhovoru a z lidové poezie vzešlé Lásky vznikl překrásný obraz dialogu dvou milých doplněný o samotnou odpověď toho nejkrásnějšího citu. Snad jen lidová poezie nám umožňuje nejen klást otázky o původu lásky, ale zároveň na ně dostávat i odpovědi.
Rychlá, dramatická, svižná a temperamentní. Ale i odpočívající a zadumaná. Taková je jak hudba v Krátkém popisu léta, tak i léto samotné. K podzimu jsme se přiblížili v Sonetu o lásce a modrém portugalu, v němž opět dominuje přírodní princip nad jakýmkoli lidským pozemským děním. Konec léta, tíha hroznů, pod nimiž se sklání i čas, a láska v dubových lisech vypráví o zcela konkrétním ročním období. Stejně jako druhá část skladby meditativně vzpomíná na krásné chvíle prožité s maminkou. Nezpochybnitelné pravdy o životě a smrti jsou připomínány Skácelovou poetikou opět zcela samozřejmě.
Závěr alba O slunovratu vypovídá o zakončení roku i lidského bytí. Ostinátní rytmus Mrtvých nás jako symbol vlastního umírání provází až k biblickému textu Pozdraveno budiž světlo, jehož optimistický a hudebně-světelný ráz pokračuje i v závěrečném Poděkování.

 Z diplomové práce Václava Vávry