Je to zvláštní spojení: amatérský, jakoby odfláknutý zpěv Lucie Svobodové, říkankové texty, třítónové melodie a proti tomu profesionální aranžmá – zvukově novátorské (alespoň u nás), barevné, posunující a povyšující všechno o několik příček výš. Práce na barevném parametru písní byla umožněna v posledních letech rozvojem syntezátorů, samplerů a hlavně počítačů. Tato trojkombinace ještě spojena s hudební erudicí a hrou na “tradiční nástroje” vždy v sobě ukrývá naději, že výsledek bude přinejmenším nekonvenční. Na albu Aurobora úlohu erudovaného hudebníka zastoupil Bradley Stratton, který nahrál party kláves, kytary, bicích, baskytary a saxofonu a byl jistě korektorem, ne-li autorem podkladu, vyráběném na počítači.
Větší prostor ale dávají média spíš Lucce Svobodové, jejíž aktivity zasahují nejen hudební pole, ale i oblast počítačové animace. Rozhovory s ní jsou jakoby z jiného světa. Na polovinu dotazů odpovídá: já takhle nepřemýšlím, a zavede nás do jiného, jakoby neznámého světa uvažování. Zdá se, že generace pětadvaceti až pětatřicetiletých, kteří sice zažili ještě totalitu (která je výrazně poznamenala), ale již nějakých 10 let je ovlivňuje zase kapitalismus, mají v sobě ukrytu banku nezaměnitelných a ostatní obohacujících pocitů a inspirací.
Srovnej si: Sade, Zuby nehty v kombinaci s Ohm Square
Zdeněk Král